Nevypusť duši je nestátní nezisková organizace, která přináší prevenci v péči o psychiku, šíří praktické a ověřené informace a usiluje o to, aby se konverzace o duševním zdraví stala součástí běžného života moderní společnosti, ve které se nikdo nestydí říct o pomoc. Tato organizace také ve spolupráci s veřejnými institucemi dlouhodobě prosazuje systémové změny v oblasti péče o duševní zdraví. My si dnes povídáme s její ředitelkou Barborou Pšenicovou.
Jak konkrétně vaše organizace pomáhá školákům, studentům a učitelům v oblasti duševního zdraví?
Nevypusť duši se zaměřuje na prevenci a osvětu v oblasti duševního zdraví přímo ve školách. Nabízíme interaktivní workshopy pro studenty středních škol, kde se učí, jak pečovat o své duševní zdraví, rozpoznat první signály potíží a kde hledat pomoc. Pro vyučující poskytujeme webináře, metodické materiály a praktické tipy, jak podpořit psychickou pohodu svých žáků a žákyň. Kromě toho vytváříme edukační obsah na sociálních sítích, podílíme se na systémových změnách v oblasti prevence a druhým rokem vedeme roční program Zázemí pro duši, který v oblasti duševního zdraví a wellbeingu vzdělává komplet celou školu.
Jaký vliv mají vaše aktivity na školy a studenty? Máte data nebo zpětnou vazbu, která ukazuje dopad vaší práce?
Zpětná vazba od studentů i učitelů ukazuje, že naše workshopy mají přímý dopad na to, jak mladí lidé vnímají své duševní zdraví. Z našich hodnocení víme, že u vyučujících snižujeme riziko syndromu vyhoření a zlepšujeme jejich přístup k duševním obtížím. U mladých lidí pak vidíme, že téměř o 30 % víc jich po našem workshopu ví, jak se o sebe mohou starat a o 20 % mladých ví, kam se obrátit v případě obtíží. Zároveň vidíme rostoucí poptávku – jen v roce 2024 jsme uspořádali 240 středoškolských workshopů, což je o 57 % více než v předchozím roce. To ukazuje, že školy považují duševní zdraví za důležité téma a hledají způsoby, jak ho efektivně podpořit.
Jaké největší překážky brání lepší péči o duševní zdraví mladých lidí v Česku?
Největším problémem duševního zdraví dětí a mladých lidí je naše společnost. Jak uvádí WHO a Global Alliance psychology, výkonově zaměřená a rychlá společnost, okamžitá dostupnost informací na sociálních sítích a hrozby, které straší náš svět, vytvářejí podhoubí pro obavy a nejistoty. Dalšími překážkami jsou pak nedostatečný důraz na prevenci zahrnující sebepéči a podporu v nejnižším spektru péče. To má za následek zvyšování výskytu duševních obtíží, které pak nárokují kapacitu zdravotního systému. Ten je přetížen, a proto jsou čekací lhůty neúměrně dlouhé k potřebám lidí. Dalším faktorem je přetrvávající stigma, kvůli kterému se mladí lidé často bojí říct si o pomoc. Školy sice začínají duševní zdraví více řešit, z našeho výzkumu víme, že dětí a dospívající téma velice zajímá – ale stále chybí systematická prevence, podpora na celostátní úrovni a mladí se často potýkají se strachem z bagatelizace jejich obtíží.
Jak školy a učitelé reagují na vaše programy? Jak se mění přístup ke školní psychologii a podpoře duševního zdraví ve vzdělávacím systému?
Vyučující naše programy obvykle oceňují. Jejich profese je náročná a opravdu často si uvědomují, jak moc jejich vlastní duševní pohoda ovlivňuje celkovou atmosféru ve třídě. Zároveň se stále častěji setkávají s tím, že mladí lidé a jejich okolí obtíže pojmenovává a hledá pro ně pomoc. Tím pádem je na ně vyvíjen tlak, aby s tématem pracovali. Proto naše programy obvykle vítají.
Ve školní psychologii se situace začíná proměňovat. Ač před pár lety bylo místo školního psychologa často neobsazené a škola na něj dokonce možná ani nepomýšlela, dnes se potřeba maximálně zvýšila a školy po pozici volají. Celá situace se promítla i do navrhovaných legislativních změn a promítá se i ve Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Kvůli tomu také narážíme na systémové obtíže typu rozsah kompetencí školních poradenských pracovišť, jejich možnosti a limity, nebo třeba nutné souhlasy rodičů pro různé druhy péče.
Jaké kroky by podle vás měly podniknout školy, aby lépe podporovaly duševní zdraví svých studentů?
Podpora duševního zdraví by měla být součástí celé komunity, nejen té školní. Škola by měla o duševním zdraví uvažovat jako o něčem, co je součástí jejich každodenního světa. Z národních výzkumů PISA víme, že děti a mladí, kteří jsou jakkoli ohroženi, nemají takovou schopnost kognice, aby podávali dobré výsledky. A pokud chceme vytvořit prostor, ve kterém se necítí ohroženi a jsou podporováni, musíme zvažovat témata, která spadají do wellbeingu. Ten zahrnuje témata od fyzické stránky, přes emoční, společenskou a mnoho dalších.
Škola by tedy měla zvážit, jak podporovat zdravé a bezpečné prostředí nejen žáků a žákyň, ale vlastně celé školy včetně personálu. Může k tomu využít například sebehodnotící škálu POISE a zároveň se inspirovat v publikaci Wellbeing ve škole od Lenky Felcmanové. Situaci ve škole určitě pomůže jakékoli vzdělávání, ale nemůže být jedinou součástí změny. Známe školy, kde pomohlo, že žáci mohou o přestávkách ven. Existují školy, kde se dbá na třídnické hodiny, které jsou vedeny jinak než jen jako prostor pro plnění administrativních výkonů. Jiná zařízení zase pracují víc se studujícími a nabízejí jim prostor aktivně se zapojovat do chodu školy, zároveň je vždycky užitečné, když je věnován prostor vyučujícím a oni cítí oporu svého vedení. Ostatně, v první řadě se bude muset zamyslet právě vedení školy, které je nezbytně nutnou součástí péče o duševní zdraví.
Z těch dalších kroků vidíme, že je důležité začlenit duševní zdraví do třídnických hodin a zároveň dbát na své vlastní duševní zdraví. Víme, že pokud je učitel nebo učitelka v psychické pohodě, může lépe pomáhat svým studentům. Z našich zkušeností i výzkumů vyplývá, že pokud s vyučujícími pracujeme dlouhodobě, nejenže více pečují o sebe, ale mění se i jejich postoj k duševnímu zdraví a přistupují pak k němu otevřeněji. Školy by měly posilovat role členů ve školním poradenském pracovišti a zaměřit se na vzdělávání vyučujících, vytvářet bezpečné prostředí pro otevřenou komunikaci o emocích a hledat způsoby, jak studentstvu usnadnit přístup k pomoci. Zároveň je důležité, aby školy vnímaly svou roli nejen v prevenci, ale i v propojení s další odbornou veřejností. Často se setkáváme s tím, že nás školy oslovují až ve chvíli, kdy potřebují spíš intervenci než prevenci. V těchto situacích je klíčové, aby měly přístup k pedagogicko-psychologickým poradnám, krizovým týmům nebo sociálním službám, které mohou nabídnout odbornou podporu. Proto o nich musí vědět a znát jejich možnosti.
Jak se vám daří bojovat proti stigmatizaci duševních onemocnění? Setkáváte se s předsudky i mezi učiteli či rodiči? Jaké jsou podle vás největší mýty o duševním zdraví, se kterými se setkáváte?
Stigmatizaci se snažíme bořit především skrze vzdělávání a sdílení osobních příběhů. Předsudky stále existují – například že duševní obtíže jsou jen „slabost“ nebo „výmluva“, že mladí jsou slabí, proto se situace jeví taková, jak nám ji teď média ukazují. Ostře se vymezujeme proti takovým stigmatizujícím narativům, protože, pokud přijmeme tezi o příčinách, tak ty se slabostí nesouvisí. Jenže často se dostáváme do diskuse, že pokud budeme podporovat duševní zdraví a předcházet duševním onemocněním, oslabíme tím společnost ještě víc. Jenže péče o duševní zdraví neznamená rezignaci na náročné situace nebo jejich eliminaci, ale znamená také osvojování si nástrojů k jejich zvládání. A tím se právě buduje ona zmiňovaná odolnost, která je nezbytnou součástí duševního zdraví. Čím více se o těchto tématech mluví otevřeně, tím snazší je pro mladé lidi říct si o pomoc.
Jak vnímáte celkovou situaci duševního zdraví mladých lidí v Česku? Zlepšuje se, nebo se spíše zhoršuje?
Situace se výrazně zhoršila po covidu, v posledních letech pak zažíváme to největší zhoršení. Ze srovnávacích studií, které v ČR provádí například Anreva Solution pod Romanem Petrenkem, vidíme, že se situace ale dál nezhoršuje. Při srovnání jejich dat například s daty z Národního ústavu duševního zdraví vidíme, že více než polovina mladých vykazuje známky zhoršeného wellbeingu a až 40 % z nich má příznaky středně těžké až těžké deprese. Na druhou stranu vidíme, že lidé o tématu stále častěji mluví. To otevírá prostor nejen pro prevenci, ale také každého z nás nějak nutí se zamýšlet nad tím, jak to mám já a co potřebuji já.
Jak si Česko stojí v péči o duševní zdraví ve srovnání s jinými zeměmi? Inspirujete se někde v zahraničí?
V porovnání se západní Evropou máme stále co dohánět, zejména v oblasti prevence a dostupnosti odborné péče. Například v Británii nebo Nizozemsku jsou školy více propojené s odbornou veřejností a komunitními službami. Vzhlížíme také k severským modelům péče, které jsou podstatně multidisciplinárnější a pracují více v komunitní péči, tedy doma nebo v blízkosti domova spíše než v té ambulantní, čili třeba a úrovni nemocnic. Inspirujeme se těmito modely a snažíme se je přizpůsobit českému prostředí.
Zároveň co se týče výsledků, není u nás situace natolik odlišná od okolního světa. Mladí lidé v celé Evropě se potýkají s problémy nejistoty a obav stejně jako ti naši, takže výsledky bývají podobné. Rozdíl je pak samozřejmě v reakcích systému.
Jak by měl stát lépe podporovat duševní zdraví dětí a mladých lidí? Existují legislativní změny, které by podle vás mohly pomoci?
Klíčovou změnou by bylo investovat do prevence, tedy pomoci dřív, než se situace stává závažnou a vyžadující zásah nejvyššího spektra péče, u nás zdravotnictví. Za důležitý krok, který se v Nevypusť duši aktivně snažíme podpořit, je revize kompetencí ve školním poradenském pracovišti, která souvisí nejen s pozicemi, které v něm najdete, ale i s jejich možnostmi nebo například s jejich přímou pedagogickou činností. Zároveň je pro nás zásadní, aby svůj hlas dostali samotní mladí a mohli si o pomoc říct včas a hned, když ji potřebují. Nyní se nebavíme o závažné intervenci v případě sebevražedných myšlenek, ale o podpoře. Aby to bylo možné, je třeba zvažovat nástroj poskytování podpory bez souhlasu rodičů, což je v naší legislativě možné, jak víme z právní rozboru FrankBold Advokáti. Dále je nutné zajistit systematické financování pozic v ŠPP a preventivních programů, protože jejich dostupnost je stále nedostatečná. Často slyšíme také návrhy na začlenění výuky o duševním zdraví do RVP, aby se prevence stala běžnou součástí vzdělávání, což by mohlo nahrazovat variantu externích preventivních programů a stále častěji by se téma stávalo přirozenou součástí školy. Z dlouhodobého hlediska by bylo přínosné lepší propojení škol, zdravotnictví a sociálních služeb, aby studentstvo v případě obtíží dostalo rychlou a efektivní pomoc. Na vše systém v současné době myslí a nejen my a například Partnerství 2030+, ale také MŠMT přicházíme s návrhy, které se diskutují či mají povahu konkrétních návrhů na legislativní úpravy.
Ale předně je třeba, abychom danému tématu dali palec nahoru. Pokud se pro nás téma duševního zdraví dětí a mládeže nestane skutečnou prioritou, nenastane tlak na změny. Pokud z něj prioritu uděláme, může systém reagovat rychleji a adresněji.