Hraní počítačových a videoher je dnes běžnou součástí života napříč generacemi. Už dávno neplatí, že hry jsou jen pro děti. Podle aktuálních evropských dat hraje videohry pravidelně 50 % Evropanů. Nejvíce hráčů je ve věku 11–14 let (79 %) a 15–24 let (72 %), přičemž ženy tvoří 47 % hráčské populace.
Rozmach herního průmyslu přinesl i nové otázky o dopadech hraní na duševní zdraví. Psychologové dnes rozlišují dva typy herního chování – závislostní a aktivní neproblematické hraní (tzv. engagement). Na první pohled mohou oba vypadat podobně: dlouhé hodiny u monitoru, silné zaujetí pro hru, pravidelné hraní. Zásadní rozdíl je ale v tom, jaký má hra vliv na emoce a každodenní život hráče.
Když emoce nerozeznáme
Výzkum týmu INPSY – Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity ukazuje, že závislost na hraní her úzce souvisí s tzv. alexithymií – sníženou schopností rozpoznávat a zpracovávat vlastní emoce. Právě obtížnost pojmenovat, co cítíme, se ukazuje jako nejvýraznější ukazatel herní závislosti.
Hráči s tímto typem obtíží častěji vyhledávají vnější podněty a odměny, které herní prostředí přináší – rychlý úspěch, jasná pravidla, ocenění výkonu. Naopak aktivní hráči (bez známek závislosti) mívají lepší schopnost vnitřně zpracovávat emoce a herní svět pro ně bývá spíše prostředím zábavy, nikoli úniku.
Studie tak zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi závislostí a aktivním hraním – nejde o totéž. Stejný počet hodin hraní může mít zcela odlišné dopady podle psychické dispozice hráče. Pro pedagogy je tato znalost zásadní: množství času samo o sobě nemusí vypovídat o problému, zatímco ztráta zájmů, podrážděnost či úzkost při nemožnosti hrát už ano.
Mozek pod vlivem her
Řada studií potvrzuje, že hraní her může mít i pozitivní dopady. Akční videohry zlepšují krátkodobou i pracovní paměť, reakční čas a pozornost. Metaanalýza z roku 2019 potvrdila pozitivní vliv zejména 3D a logických her, přičemž účinek se objevil po alespoň 16 hodinách hraní – tedy asi po měsíci pravidelného hraní čtyři hodiny týdně.
Vědci ale upozorňují, že účinky se liší podle typu hry a osobnosti hráče. Německé studie z téhož roku vidí největší přínos v rozvoji pozornosti a prostorové představivosti, zatímco vliv na paměť je zatím neprůkazný.
Současně platí, že nadměrné hraní, zejména v nočních hodinách, může zhoršovat spánek v důsledku snížené tvorby melatoninu a přispívat k vyššímu BMI kvůli menší pohybové aktivitě. Hraní samo o sobě však není hlavní příčinou těchto problémů – rozhodující je životní styl.
Řekni mi, jaký vztah máš ke svému avatarovi…
Zvlášť zajímavý vhled do psychiky hráčů přinesla studie vedená Lukášem Blinkou z INPSY ve spolupráci s univerzitami v Austrálii, Gibraltaru a Řecku. Zaměřila se na vztah hráče k jeho avatarovi – digitální postavě, kterou hráč ve hře ovládá. Autoři zkoumali, do jaké míry se hráč s avatarem identifikuje, jak hluboké je jeho ponoření do herního světa a zda svého avatara vytváří jako idealizovanou nebo kompenzační postavu – tedy s vlastnostmi, které mu v reálném životě chybí.
Výsledky jsou znepokojivě jasné: čím větší rozdíl mezi skutečným já hráče a jeho ideálním avatarem, tím vyšší riziko deprese a nižší psychické pohody. Někteří hráči si tak prostřednictvím avatarů vytvářejí prostor, kde mohou být tím, kým by chtěli být – silnější, oblíbenější, úspěšnější. Herní svět se stává způsobem, jak zvládat nespokojenost se sebou samým.
Pro pedagogy a školní psychology to znamená, že vztah dítěte k herní postavě může být cenným oknem do jeho prožívání. Dítě, které mluví o svém avatarovi s nadšením, často prozrazuje, po čem ve skutečnosti touží – po pocitu kompetence, přijetí nebo uznání. Naopak silná idealizace, potřeba být někým úplně jiným, ta může signalizovat nižší sebevědomí či depresivní tendence. V praxi to může být vhodné téma pro preventivní rozhovory, třídnické hodiny nebo práci školního psychologa: „Jaká je tvoje herní postava?“ může být jiný způsob, jak se zeptat: „Jak se cítíš?“.
Co by si měla uvědomit škola
Hraní her není jen zábava ani jen riziko. Je to způsob, jak dnešní děti komunikují se světem i se sebou samými. Pro pedagogy a vedení škol je důležité vnímat hry jako prostor, který může rozvíjet dovednosti, ale i skrývat základy psychických obtíží. Místo zákazů proto dává větší smysl otevřený dialog, hledání rovnováhy a pochopení motivací, které děti ke hraní vedou. A vztah k herní postavě může být pro učitele a školní psychology překvapivě cenným kompasem. Ukazuje nám, co dítě potřebuje, aby bylo spokojené i v reálném světě.