Mgr. Sylvie Tichotová, PhD., je psycholožka, lektorka a supervizorka. Odborná veřejnost ji zná díky její edukační práci, pedagogové si cení jejího nadhledu a schopnosti hledat cestu k dětem i jejich rodičům. Sylvie Tichotová se věnuje psychoterapii, poradenství i diagnostice, pracuje s dětmi i dospívajícími a zároveň školí a lektoruje psychology a terapeuty. Přinášíme vám setkání s inspirativní ženou, která pomáhá školám i rodinám vidět dál než jen k příznakům psychické nepohody nebo trendu zhoršujících se známek na vysvědčení.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že „práce psychologa je krásná a náročná? A co pro vás tato věta znamená nyní, po všech letech psychologické praxe?
Měla jsem to štěstí, že už v průběhu prvních let studia jsem mohla nastoupit na stáž do Psychiatrické nemocnice Bohnice a působit tam jako koterapeut. Tato zkušenost mi hned od začátku mé praxe ukázala velkou náročnost psychoterapeutické profese. Na druhou stranu jsem si tam ověřila, že psychoterapie je velmi dobrý nástroj pomoci a podpory druhým a že má smysl v této profesi pokračovat. Dnes jsem velmi vděčná za to, že toto povolání mohu dělat – je to velmi kreativní a inspirativní práce s lidmi, kteří na sobě chtějí pracovat, jsem vděčná, že je mohu kousek na jejich cestě provázet. A stres s touto prací spojený? Ten se časem vytrácí, a to především díky neustálému vzdělávání a podpoře kolegů.
Vaše profesní cesta je velmi pestrá – od práce v Psychiatrické nemocnici Bohnice až po vlastní praxi v Poděbradech. Co vás vedlo k rozhodnutí zaměřit se právě na dětskou a dospívající klientelu?
Bylo to spíše dílo náhody – v rámci psychoterapeutického výcviku v Gestalt modalitě jsme měli jeden blok zaměřený na práci s dětmi a dospívajícími. Vedly ho dvě úžasné psycholožky a lektorky, Alena Vávrová a Alžběta Michalová. Jejich přístup zaměřený na terapii hrou mě okamžitě oslovil, najednou jsem si dovedla velmi jasně představit, jak terapeuticky pracovat i s předškolními dětmi a rozhodla jsem se to zkusit. Nakonec jsem si u těchto úžasných kolegyň dodělala ještě specializační postgraduální psychoterapeutický výcvik zaměřený na děti a dospívající a rozhodla se začít s dětmi pracovat dlouhodobě.
V rámci své praxe jste se mnoho let věnovala jak individuální psychoterapii, tak skupinovým formám terapie. Jaké výhody vidíte v práci se skupinou, zejména u dětí a dospívajících?
Pro děti a zvláště dospívající je důležité cítit přijetí vrstevnické skupiny. Sdílení v rámci různých forem skupinové terapie znamená důležitou formu psychické podpory. Dětský či dospívající klient zažívá přijetí od vrstevníka na úplně jiné úrovni než od dospělého, ať už terapeuta, učitele nebo rodiče. Skupina obecně dokáže jednotlivci takzvaně odzrcadlit mnoho aspektů jeho tématu, je zde neuvěřitelná škála reakcí a podnětů, stejně tak i podpory a nápadů, jak situaci zvládnout. To je velká výhoda oproti individuálním formám terapeutické podpory.
Ve své praxi se setkáváte s různými psychickými obtížemi u dětí a dospívajících. Jaké problémy jsou podle vás v současné době nejčastější a co by měli pedagogové sledovat jako varovné signály?
V rámci soukromé praxe se ke mně nejčastěji dostávají klienti, kteří trpí úzkostmi a depresivně-úzkostnými stavy, panickými atakami, poruchami příjmu potravy a řeší nejrůznější vztahové obtíže, ať už v rámci rodiny, vrstevnické skupiny nebo školy. Co se týká varovných signálů, myslím, že pro učitele je velmi důležité sledovat změny v chování žákyň a žáků. Typickým prvním varovným signálem je buď stahování se do sebe, stranění se kolektivu nebo agresivita a impulzivita.
Co by podle vás měly školy změnit, aby byly pro děti i pedagogy bezpečnějším, laskavějším a duševně zdravějším prostředím?
Dle mých zkušeností z PdF UHK a výzkumů, které jsme tam s kolegy realizovali, je problém už na úrovni pregraduálního vzdělávání učitelů. Učitelé získávají mnoho informací ohledně svého oboru, ale téměř nulové ohledně soft skills a managementu třídy. Existuje jen velmi málo předmětů v rámci bakalářských i magisterských programů, které by se zaměřovaly přímo na komunikační dovednosti obecně, řešení konfliktů, komunikaci s rodiči, zvládání dynamiky třídy, práci s velmi heterogenní třídou, kde jsou na jedné straně děti nadané a na straně druhé děti, které potřebují vysoce individualizovanou podporu díky různým znevýhodněním.
Učitelé jsou navíc vedeni k tomu, že mají vědět všechno a se vším si poradit, chyba je nepřijatelná. Formy kolegiální podpory nejsou ani zavedené ani obecně přijímané. Aby se tedy ze škol stalo bezpečnější místo pro všechny zúčastněné, bylo by třeba, aby učitelé v rámci svého pregraduálního vzdělávání dostávali mnohem větší podporu a metodiku směrem k komunikačním dovednostem a k psychohygieně a hlavně ke kolegiální podpoře, tj. supervizi, mentoringu a intervizi.
Spolupracujete s různými institucemi a organizacemi. Jak by měla vypadat ideální spolupráce mezi školou a psychoterapeutem při podpoře duševního zdraví žáků?
Ideální spolupráce by byla na úrovni školy – tzn. škola by měla své psychology či terapeuty, kam by bylo možné žáky rovnou odeslat. Pokud by učitel zpozoroval nějakou závažnou změnu v chování a prožívání žáka, mohl by se s tímto odborníkem přímo poradit a společně zvážit další kroky, včetně informování rodičů, zorganizování poradenství či terapie nebo kontaktovat jiné odborníky, např. dětského psychiatra.
Věnujete se také supervizi a lektorování. Jaký význam má podle vás supervize pro pedagogy a školní psychology?
Učitelství je nesmírně náročné povolání, pedagog je vystaven mnoha tlakům z více stran a většinou čelí problémům sám. K tomu je zde společenské nastavení, že „kdo nic neumí, učí“, což je samozřejmě naprostý nesmysl. Navíc jsou s touto profesí spjaté obrovské nároky. V rámci své terapeutické i supervizní praxe jsem se setkala s mnoha učiteli, kteří byli zcela emočně vyčerpaní, jejich práce pro ně byla utrpením, což jejich žáci často pociťovali jako formu jejich agresivity, ať už pasivní či aktivní.
Domnívám se, že v českém školství chybí systém podpory, který by byl podobný jako u psychoterapeutů. Učitel by se v rámci takového systému učil, jak pracovat se svými emocemi a potřebami a měl by možnost se dobře připravit na to, co ho ve škole reálně čeká – tedy děti s velmi různorodými příběhy a motivací, rodinným zázemím. Bez průběžné podpory ve formě dalšího vzdělávání supervize, mentoringu a intervize učitelé velmi často podlehnou syndromu vyhoření nebo různým psychiatrickým onemocněním.
Jaké strategie doporučujete pedagogům pro podporu duševního zdraví žáků ve školním prostředí?
Duševní zdraví u žáků může podporovat jen ten učitel, který je sám v alespoň přiměřené duševní pohodě. Čili odpověď je podobná té předchozí, učitel potřebuje supervizi a intervizi, musí se dále vzdělávat, pracovat s novými poznatky a trendy ve svém oboru a pokud je třeba, docházet na psychoterapii.
Jak důležitá je podle vás spolupráce s rodinou při řešení psychických obtíží u dětí?
Spolupráce s rodinou je naprosto klíčová, pokud terapeuticky pracuji s dítětem či dospívajícím, vždy je to podmíněno i účastí rodičů v tomto procesu. Dítě je na své rodině v mnoha ohledech nevyhnutelně závislé a jí od narození ovlivněné. Mnoho potíží, kterými děti trpí, se dá vyřešit psychologickým poradenstvím s rodiči, dítě ani často do terapie chodit nemusí.
Co byste poradila pedagogům, kteří se chtějí dále vzdělávat v oblasti psychologie a duševního zdraví žáků?
Aby si našli supervizora a mentora, který jim osobně i profesně sedí a na své problémy a témata nezůstávali sami. Aby se nebáli říci si o pomoc ve všech ohledech. Aby chodili do terapie a porozuměli lépe svým tématům a obtížím, je to veskrze velmi příjemná forma sebepéče. Platí staré moudro „Poznej sám sebe“. Pokud totiž učitelé nebudou zvládat vlastní emoce a nebudou rozumět sami sobě, ani chování a prožívání jejich žáků pro ně nebude srozumitelné.
V dnešní době již existuje celá řada krátkodobých i dlouhodobých kurzů a workshopů zaměřených na vzdělávání učitelů v této oblasti, čili není problém si vybrat. Současně je fajn, pokud si učitel najde takovou školu, kde se cítí dobře po lidské i profesní stránce, měla by souznít s jeho životní i profesní filozofií, to platí hlavně u mladých, začínajících učitelů.