Mgr. Eva Slezáková je ředitelkou Centra Anabell, organizace zaměřené na podporu osob s poruchami příjmu potravy, jejich blízkých a rodin s dětmi s duševními obtížemi. V minulosti působila jako vedoucí Kontaktního centra Anabell v Brně a zástupkyně ředitelky Anabell. Vystudovala učitelství odborných předmětů pro zdravotnické školy na Univerzitě Palackého v Olomouci a má za sebou řadu psychoterapeutických a supervizních výcviků. Pracovala jako všeobecná a vrchní sestra, středoškolská pedagožka a dlouhodobě se věnuje lektorské, supervizní a koučovací činnosti v oblasti zdravotnictví a sociálních služeb.
Můžete nám představit hlavní poslání a činnosti Centra Anabell? Jaké konkrétní služby nabízíte a jak mohou školy s vaším centrem spolupracovat?
Centrum Anabell působí už od roku 2002. Naším posláním je pomáhat osobám s poruchami příjmu potravy a podporovat je i jejich blízké a také rodinám s dětmi, s různými duševními obtížemi. Působíme v Brně, tam máme sídlo, v Praze a Ostravě.
Jsme poskytovatelem sedmi registrovaných sociálních služeb a řady dalších terapeutických a poradenských programů. Klienti se na nás mohou obracet osobně popřípadě prostřednictvím distančního online poradenství, pokud je pro ně z jakýchkoli důvodů náročné dorazit osobně(po předchozím objednání), prostřednictvím internetové poradny (tzv. iPoradny), krizové telefonní nebo chatové Linky Anabell.
V Kontaktních centrech v Anabell Brně a Ostravě poskytujeme služby následné péče pro klienty, kteří už se s poruchou příjmu potravy léčí – ať už po hospitalizaci, nebo formou ambulantní péče. Ve všech Kontaktních centrech nabízíme také peer poradenství, rodinnou terapii a nutriční poradenství.
V Centru Anabell si zakládáme na multidisciplinárním přístupu, proto úzce spolupracujeme i s dalšími odborníky a zdravotnickými zařízeními. V Brně poskytujeme navíc i sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, které mají rozličné psychické obtíže.
Jsme tu zkrátka pro každého, kdo poruchy příjmu potravy má, kdo se jimi cítí být ohrožen, kdo na sobě pozoruje první příznaky nepohody – a také pro jejich blízké. K využití našich služeb není potřeba mít stanovenou diagnózu. Výjimkou jsou pouze služby následné péče.
Neoddělitelnou součástí naší práce je i prevence – pořádáme osvětové besedy, workshopy, odborné semináře a konference. Spolupráce se školami probíhá nejčastěji formou poptávky po primárních prevencích nebo prostřednictvím besed pro žáky, studenty i pedagogy. Tyto programy zajišťuje naše vzdělávací centrum EDU Anabell. S některými školami udržujeme dlouhodobou spolupráci.
Jaké signály u dětí a dospívajících vás upozorní, že se „necítí ve svém těle“ – ať už jde o vztah k jídlu, vzhledu nebo jiný způsob vnitřního nepohodlí? Na co by měli pedagogové a školní pracovníci dávat pozor, aby včas rozpoznali, že žák potřebuje podporu?
Někdy může být právě pedagog tou první osobou, která si všimne varovných signálů. Přesto se často stává, že i delší dobu nejsou snadno rozpoznatelné. První příznaky bývají velmi nenápadné – drobné změny v chování nebo emocích dítěte.
Pedagog si může všimnout, že se dívka nebo chlapec začne stranit kolektivu, jsou častěji unavení, přestávají se zapojovat do aktivit, které jedříve bavily. Může docházet ke zhoršení školního prospěchu, snížení pozornosti, celkovému útlumu. Často jde o situaci, kdy si pedagog prostě všimne, že je dítě „jiné než dřív“. Může si v duchu říct: „Tohle není ona.“, nebo: „Co se to s ním stalo?“
V takovém případě doporučujeme, aby si pedagog s dítětem promluvil – otevřeně, s respektem a věcně. Může sdílet své pocity, obavy, nabídnout pomoc. V Centru Anabell jsme pro pedagogy připravili stručný a srozumitelný manuál (k dispozici zde: http://knihovna.anabell.cz/publikace/product/view/1/105), který velmi doporučujeme k prostudování.
Pedagogové se také mohou obrátit na naši Linku Anabell, pokud si nebudou jistí, jak v takové situaci postupovat. Je důležité mít na paměti, že poruchy příjmu potravy nemusí být na první pohled viditelné – nemusí je doprovázet změny hmotnosti nebo vzhledu. O to důležitější je vnímavost a lidský přístup.
Jak může škola efektivně podpořit žáka, který projevuje známky nespokojenosti se svým tělem – ať už jde o jídlo, postavu nebo celkové vnímání sebe sama? Jaká opatření a přístupy se vám v praxi osvědčily?
Opět bych ráda odkázala na náš manuál, ve kterém nejen pedagogové najdou praktické rady, jak v takových situacích postupovat.
Za efektivní podporu považujeme především včasné preventivní aktivity – jak pro žáky, tak pro pedagogy – a to ideálně už na úrovni nižších ročníků. Poruchy příjmu potravy jsou závažným duševním onemocněním a souvisejí s celou řadou dalších témat: s nespokojeností se sebou samým, nízkým sebevědomím, přehnanými nároky na sebe, touhou po dokonalém vzhledu, strachem z přibírání, ale i s tlakem na společenskou úspěšnost.
Primární prevence proto nezahrnuje jen informace o poruchách příjmu potravy, ale i témata typu sebeláska, sebedůvěra, vztah k vlastnímu tělu a zdravé sebevnímání. Je důležité posilovat u dětí pozitivní vztah k sobě samým a nesměřovat výuku jen k výkonu.
V praxi se osvědčuje především důsledně se vyhýbat komentování nebo hodnocení vzhledu a váhy. Pokud pedagog zaznamená jakýkoli signál nespokojenosti nebo nepohody, měl by žákovi nabídnout podporu a otevřeně, ale citlivě s ním situaci pojmenovat.
Jakou roli hraje rodina při řešení nespokojenosti dítěte se svým tělem nebo poruch příjmu potravy? Jak může škola spolupracovat s rodinou žáka, aby byla podpora co nejúčinnější?
Rodina hraje v těchto situacích velmi důležitou roli – ostatně nejen v této oblasti. Spolupráce školy a rodiny může mít různé podoby. Pokud je to právě škola, kdo si jako první všimne potíží u dítěte, doporučujeme, aby se po dohodě s dítětem spojila s rodiči a nabídla pomoc. Společně pak mohou naplánovat další potřebné kroky.
Škola může být tím, kdo rodině poskytne kontakty na odborníky a na služby, které mohou nabídnout potřebnou podporu. V jiných případech to bývají naopak rodiče s dítětem, kdo osloví školu s žádostí o pomoc. Právě v takových situacích je vstřícný a spolupracující přístup školy tím nejdůležitějším a nejúčinnějším nástrojem.
Jaké jsou nejčastější mýty a nedorozumění spojené s poruchami příjmu potravy, se kterými se setkáváte? Jak mohou školy přispět k jejich vyvrácení?
Tím nejdůležitějším, čím mohou školy přispět k vyvracení mýtů o poruchách příjmu potravy, je správné povědomí pedagogů. A jsme opět u významu primární prevence, edukace a destigmatizace.
Mýtů kolem těchto onemocnění je celá řada – a bohužel je někdy nevědomky posilují i odborníci nebo média. Mezi nejrozšířenější patří například představa, že poruchy příjmu potravy jsou jen výstřelek nebo způsob, jak na sebe mladí lidé upozorňují. Není to pravda. Poruchy příjmu potravy jsou závažná duševní onemocnění, patří mezi psychiatrické diagnózy a jejich úmrtnost je až dvakrát vyšší než u jiných psychických poruch.
Dalším mýtem je, že se týkají jen mladých dívek. Není to tak – poruchy příjmu potravy postihují i muže a mohou se objevit v jakémkoli věku. Lidé si často myslí, že každý, kdo prochází poruchou příjmu potravy, je velmi hubený. Ve skutečnosti může mít jakoukoli postavu.
Často zaznívá i mylné tvrzení, že tyto potíže jsou výsledkem špatné výchovy nebo selhání rodičů. I to je nepravda. Rodina hraje důležitou roli v podpoře dítěte, ale vznik poruchy je výsledkem mnoha faktorů – biologických, psychických i společenských.
Setkáváme se i s názorem, že stačí „začít jíst“ a problém zmizí. Jenže jídlo není příčinou onemocnění – je pouze prostředkem, skrze který se potíže projevují. Léčba je dlouhodobý proces, který se neobejde bez vnitřní motivace nemocného. A ano, vyvracíme ještě jeden rozšířený mýtus: z poruchy příjmu potravy se nelze vyléčit. Lze – ale cesta k uzdravení bývá náročná a vyžaduje čas.
Jaké preventivní aktivity byste doporučila školám zavést, aby se snížilo riziko vzniku tělesné nespokojenosti nebo poruch příjmu potravy mezi žáky?
Doporučila bych zavést aktivity primární prevence jako pravidelnou součást života školy – a to jak pro žáky, tak pro pedagogy. Jejich obsah by měl zahrnovat edukaci o poruchách příjmu potravy, témata sebevědomí, sebedůvěry, posilování pozitivního vnímání sebe sama, problematiku bodyshamingu a také rizika spojená se světem sociálních sítí.
Velmi důležité je plánovat a realizovat tyto aktivity ve spolupráci s odborníky, kteří se dané problematice dlouhodobě věnují a mají s ní zkušenosti. Vedle klasických přednášek, besed nebo workshopů mohou být vhodným nástrojem i inspirativní a informativní materiály, které jsou žákům k dispozici – například na nástěnkách, v poradenských místnostech nebo online. Některé školy dnes využívají i edukativní obrazovky od Ámos Vision, které prezentují různá témata moderní a interaktivní formou.
Důležitou roli hraje také fungování školních poradenských pracovišť. Nabízí se široké spektrum možností – záleží samozřejmě na konkrétních podmínkách každé školy. Podstatné ale je, aby téma duševního zdraví a vztahu k vlastnímu tělu mělo ve škole své místo a bylo komunikováno otevřeně a s respektem.
Jakým výzvám čelí Centrum Anabell v současné době v oblasti podpory duševního zdraví dětí a dospívajících? Jak mohou školy a školní pracovníci přispět k jejich řešení?
Nejen v Centru Anabell, ale ve společnosti obecně sledujeme v posledních letech nárůst různých duševních obtíží u dětí a dospívajících. Věková hranice, kdy se tyto potíže poprvé objevují, se stále snižuje. To přirozeně vede k vyšší poptávce po pomoci a podpoře – a také k potřebě rozšiřovat formy, jakými jsou služby poskytovány.
Za jednu z největších výzev považuji skutečnost, že bez koordinované, mezioborové a multidisciplinární spolupráce to opravdu nepůjde. Aby byla podpora efektivní, musíme všichni táhnout za jeden provaz – školy, odborníci, rodiny i instituce. Potřebujeme vytvářet funkční a provázanou síť pomoci, která dítě nebo dospívajícího podrží včas a bez zbytečných bariér.
Je důležité nehledat viníky, nebýt slepí k obtížím, které mladí lidé prožívají, a rozhodně je nebagatelizovat ani nenálepkovat. Naopak – nabídnout jim pomoc, která je založená na odbornosti, otevřenosti, respektu a ochotě spolupracovat napříč profesemi i institucemi.
Jaké jsou Vaše zkušenosti s využitím peer konzultantů v práci s mladými lidmi, kteří procházejí obdobím nespokojenosti se svým tělem či poruchami příjmu potravy? Jak mohou tito konzultanti přispět k procesu uzdravení?
Peer konzultanti jsou nedílnou součástí našich týmů. Mladí lidé je často vnímají jako první osoby, se kterými chtějí mluvit – právě proto, že v nich vidí někoho, kdo jim opravdu rozumí. Peer konzultant si sám prošel podobnou zkušeností a ví, jaké to je. Jeho příběh může být zdrojem naděje, posílení a motivace. Ukazuje, že uzdravení je možné.
Díky této zkušenosti a autentickému přístupu dokáže peer konzultant navázat kontakt způsobem, který je pro mladé lidi přirozený a bezpečný. Zároveň může otevřít cestu k další odborné pomoci – pomáhá odbourávat bariéry a strach, které by jinak mohly bránit v zapojení do terapeutického procesu. Peer konzultanti tak významně přispívají k posílení důvěry i efektivitě samotného uzdravování.
Jaké zdroje nebo materiály byste doporučila školám a pedagogům pro lepší porozumění problematice poruch příjmu potravy a tělesného sebepojetí žáků? Kde mohou najít spolehlivé informace a podporu?
Vedle Centra Anabell se tématu tělesného sebepojetí a v různých rovinách také poruch příjmu potravy věnují i další organizace. Patří mezi ně například Nepanikař, Nevypusť duši, E-clinic, Tři Pé nebo projekt Moje tělo je moje. Na Slovensku bych ráda zmínila organizaci Chuť žiť.
Všechny tyto organizace disponují kvalitními a dostupnými materiály, často určenými přímo pro školy, a nabízejí také různé workshopy či semináře. Jejich databáze obsahují cenné informační i metodické zdroje, které mohou pedagogům i školním pracovníkům výrazně pomoci při práci s tématy duševního zdraví a sebepojetí.
A určitě je i řada dalších iniciativ, které si zaslouží pozornost – důležité je hledat ověřené zdroje a nebát se využít dostupnou podporu.
Vnímáte v posledních letech posun v tom, jak mladí lidé prožívají vztah ke svému tělu a jak o něm mluví? Co se změnilo?
Domnívám se, že vztah mladých lidí ke svému tělu není v jádru zásadně jiný než dříve. Co se ale změnilo výrazně, je prostředí, ve kterém ho formují. Současná generace se pohybuje v mnohem širším poli neustálého srovnávání, než tomu bylo u předchozích generací. Život se sociálními sítěmi rozšířil svět, který prezentuje „dokonalost“ – vzhledu, těla, životního stylu i úspěchu.
To vše může významně ovlivnit jejich vnímání sebe samých a mít negativní dopad na jejich duševní pohodu a vztah k vlastnímu tělu.
Na toto téma už existují dostupné výzkumy. Jedním z nich je například studie z roku 2022 „Děti a kult krásy v online světě“ (E-bezpečí a O2). Dalším je výzkum prof. Šmahela z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity z roku 2024 s názvem „Škodí dospívajícím technologie?“ Oba přinášejí cenný pohled na to, jak se současní mladí lidé vztahují ke svému tělu v digitálním prostředí.
Jsem přesvědčena, že je nesmírně důležité vytvářet mladým lidem prostředí, ve kterém budou moci svobodně rozvíjet zdravý vztah k sobě samým – bez tlaku na výkon, bez hodnocení, s důrazem na přijetí a respekt k vlastní individualitě a posilováním jejich frustrační tolerance.