V posledních letech se stále častěji setkáváme s mladými lidmi, kteří si kladou otázky, na které jsme my dospělí nebyli zvyklí hledat odpovědi. Otázky typu: „Jsem kluk, nebo holka? Co když nejsem ani jedno? Co když se necítím být tím, kým vypadám, že jsem? A co když se mi líbí jiní lidé, než bych měl chtít?“
Z pohledu některých dospělých jde „jen“ o pubertální hledání, vliv trendů, či o pozornost na sociálních sítích. Jiní v tom vidí kulturní hrozbu. Jen málokdo však připouští to nejjednodušší vysvětlení: že dnešní mladí lidé mají konečně prostor klást si otázky, které si předchozí generace nemohly zkusit ani formulovat. A že to, co vidíme jako zmatek, může být ve skutečnosti známkou odvahy. Odvahy hledat pravdivou odpověď na otázku: Kdo vlastně jsem?
Když chybí jazyk
Ještě před deseti lety jsme ve školách prakticky neřešili slova jako „nebinární“, „genderfluid“ nebo „transmaskulinní“. Dnes je slyšíme čím dál častěji — od studentů, někdy i od kolegů. Přibývá mladých, kteří se neidentifikují jednoznačně jako dívky nebo chlapci, nebo říkají, že „si nejsou jistí“.
Je důležité si uvědomit, že nejde o „módu“, ale o hledání jazyka, kterým by mohli popsat svou vnitřní zkušenost. Zkušenost, která může být proměnlivá, nejasná a někdy i bolestivá. Mladý člověk, který říká, že je „nebinární“, často říká: „Necítím se dobře v tom, co se ode mě očekává.“ Nejde o revoltu proti společnosti. Jde o pokus se v ní vůbec nějak zorientovat.
Co říkají čísla
Zahraniční výzkumy potvrzují, že přibývá dospívajících, kteří otevřeně hovoří o nejistotě ohledně pohlavní nebo sexuální identity. Podle dat americké organizace The Trevor Project z roku 2023 označilo 38 % LGBTQ+ mladých respondentů svou genderovou identitu jako „jinou než výhradně mužskou nebo ženskou“. Youth Risk Behavior Survey (2021) uvádí, že 26 % amerických středoškoláků se neidentifikovalo jako heterosexuální, a 3,2 % uvedlo, že jejich gender nesouhlasí s přiřazeným pohlavím při narození.
Zpráva APA a odborné české texty (např. Psychiatrie pro praxi, 2023) upozorňují, že část těchto mladých lidí zažívá tzv. genderovou nejistotu, která nemusí být trvalá. Většina z nich nepotřebuje okamžitý zásah ani diagnózu. Spíše prostor. Vyslechnout. Nezesměšnit. Netlačit.
Zároveň je důležité vědět, že až 54 % trans a nebinárních mladých uvedlo, že v posledním roce vážně zvažovalo sebevraždu (Trevor Project, 2023).
Co se děje ve škole
Ve školním prostředí se hledání identity často střetává s nedorozuměním. Učitelé nevědí, jak reagovat na nové jméno, jiné zájmeno, jiný styl oblékání. Bojí se, že cokoli řeknou, bude špatně. Někdy se cítí ohroženi. Zmateni. Ztraceni.
A přitom nejde o ideologii. Nejde o aktivismus. Jde o konkrétní děti, které mají konkrétní otázky a konkrétní zmatek. A velmi často hledají ve škole jediné: klid, přijetí, respekt.
Mladý člověk nepotřebuje správnou definici. Potřebuje dospělého, který zvládne unést, že neví. Který nezesměšňuje, nesoudí, ale přitom si zachová hranice, humor a lidskost.
Příběh, který se stal. Nebo by klidně mohl.
Ve třídě působil nenápadně. Malý, uzavřený, chytrý. Dřív měl samé jedničky. V poslední době ale začal vynechávat tělocvik, nechodil na obědy a omlouval se z prezentací. Když měl mluvit před třídou, začal koktat. Třídní učitelka se pokusila navázat rozhovor. Odpověděl, že ho bolí břicho. A že se mu „něco děje v hlavě“, ale neumí to popsat.
Později v důvěrném rozhovoru řekl, že se necítí být klukem. Ale že vlastně nezná jiné možnosti. Chtěl by si změnit jméno. Ale doma se o tom nemluví. Na sítích si našel slova, která ho vystihují. Ale ve škole má strach. Že ho spolužáci zesměšní. že učitele to bude zneklidňovat. A že bude považován za „lidský problém“.
Učitelka mu nabídla čas, prostor, klid. Řekla: „Nevím, co všechno teď prožíváš. Ale vím, že ti nebudeme házet klacky pod nohy. Tady máš bezpečné místo.“
Od té doby se změnilo málo. A přitom všechno. Začal chodit na obědy. Dělá prezentace. Má výraznější styl oblékání. A když odchází ze třídy, řekne: „Díky.“
Ne proto, že mu někdo řekl, kým je. Ale proto, že mu někdo dovolil být.
Závěr: Ticho není neutralita
Z výzkumů vyplývá, že LGBTQ+ mládež, která má ve škole podporu dospělých, zažívá méně úzkostí, depresí a školních selhání. Zdá se tedy, že ticho, že mlčení o problému, to že není žádná neutralita. Ticho po pěšině je často prostorem, kde se rodí stud, nejistota a osamění.
Dospělý, který naopak umí promluvit, dokáže říct třeba: „Nevím, čím jsi. Ale jsem tu, když o tom budeš chtít mluvit,“ takový dospělý může být přesně tím hlasem, který někdo slyší celý život. Hlasem, který rozhodne, jestli bude hledání identity cestou k sobě samému – nebo věčným útěkem.