Začíná nový rok. Vánoce máme za sebou, výuka se znovu rozbíhá. Od ledna se tak nějak očekává nový start plný svěžesti a energie. Realita ve školách však bývá trochu jiná. Na první pohled je vše, jak má být. Ale kdesi uvnitř žáků i učitelů se místo opravdové chuti do práce hlásí ke slovu únava. Místo zařazení závodní rychlosti přichází zpomalení, podrážděnost, ztráta zájmu. Neděje se tak proto, že by lidé nechtěli. Ale proto, že už prostě nemohou.
Chronická únava se často nehlásí nahlas. Nepřichází s jasným varováním, prozrazuje se však drobnými signály, které se dají snadno přehlédnout nebo zaměnit za lenost, nezájem či špatný přístup k práci či výuce. Právě proto je důležité o ní mluvit hned na začátku roku. Ne o lenosti. O skutečné únavě.
Únava je signálem, nikoli projevem slabosti
Únava sama o sobě nemusí představovat problém. Není to nemoc. Je to informace. Tělo i psychika dávají najevo, že tempo životního i pracovního či studijního nasazení bylo dlouhodobě příliš vysoké, že odpočinek nebyl skutečným odpočinkem, nebo že se od lidí očekával výkon bez prostoru na regeneraci. U dětí se únava často maskuje neklidem, pasivitou, výbuchy emocí nebo vyhýbáním se povinnostem. U dospělých se pak prozrazuje cynismem, stažením se, ztrátou trpělivosti nebo pocitem, že fungují takzvaně „na autopilota“.
K únavě se brzy přidává i nový způsob života. Nedostatek spánku, neustálé digitální podněty, minimum pohybu a skutečného vypnutí. Děti dnes často neumějí odpočívat jinak než u obrazovky. A učitelé na tom většinou nejsou o mnoho lépe.
Když únava bere motivaci
Dlouhodobá, neřešená únava vede téměř vždycky ke ztrátě motivace. Ne proto, že by dítě ztratilo zájem o učení jaksi z principu, ale proto, že už nemá dostatečnou energii se zapojit. Stejný mechanismus funguje i u dospělých. V takovém stavu nepomáhá tlak, výčitky ani zvyšování nároků. Pomáhá změna rytmu. Pomáhá změna přístupu.
Škola má v tomto ohledu velkou moc. Nejen nad obsahem výuky, ale i nad způsobem, jakým se ve třídách pracuje. Aktivizace dětí neznamená generování více výkonu, ale lepší a smysluplnější zapojení do práce. Střídání činností, práce s pohybem v hodinách (nemyslíme tělocviku), zapojení emoční inteligence, možnost volby témat a jejich střídání, práce s reálnými tématy. Děti nepotřebují být neustále stimulované. Potřebují cítit, že to, co dělají, dává smysl.
Lenost a vyčerpání nejsou totéž
Jedním z největších omylů, kterých se ve školním prostředí můžeme dopustit, je tendence zaměňovat vyčerpání za lenost. Lenost je volba. Vyčerpání je stav, který si nikdo, ani ten největší lenoch, opravdu nepřeje. Lenost může být příjemná, pokud jste lenoch. Únavu si dobrovolně nevybírá ani ten největší simulant. Proto pokud dítě dlouhodobě nefunguje, nezapojuje se nebo „vypíná“, je namístě ptát se, co se děje a co je možné smysluplně změnit.
U dospívajících je pak důležité mít na paměti i biologické souvislosti. V pubertě totiž dochází k přirozenému posunu takzvaného cirkadiánního rytmu. Mozek začne uvolňovat hormon melatonin, který navozuje spánek, později než u dětí nebo dospělých. Řada teenagerů se proto večer necítí ospalá dříve než kolem jedenácté hodiny nebo ještě později. Přesto musejí ráno vstávat do školy často po šesti či méně hodinách spánku. Spánkový deficit se tak postupně hromadí, aniž by si toho někdo delší dobu všiml. No a nedostatek spánku pak ovlivňuje paměť, koncentraci, emoční stabilitu i schopnost učit se.
Únava se týká i učitelů
Chronická únava se samozřejmě výrazně dotýká i pedagogů. Mohou za to faktory jako dlouhodobé přetížení, vysoké nároky vzdělávacího systému, administrativní zátěž, práce s náročnými situacemi, a to mnohdy bez dostatečné podpory. Pokud je unavený učitel, únava se pak nevyhnutelně přenáší i do třídy. Atmosféra houstne, roste podrážděnost a ubývá trpělivosti – na obou stranách katedry.
Z pohledu vedení školy je proto klíčové s tímto tématem pracovat otevřeně. Mluvit o vyčerpání jako o signálu, ne jako o osobním selhání. Nabízet prostor pro sdílení, podporovat spolupráci, realistické plánování a práci s týmem. Unavený kolektiv nelze „nakopnout“. Lze ho ale postupně znovu oživit.
Jak může škola znovu nastartovat svou energii
Zkušenosti z praxe ukazují, že i drobné změny mohou mít velký dopad. Pomáhá práce s rytmem dne, vědomé střídání zátěže a klidu, jasná komunikace očekávání, ale také ocenění snahy, ne jen výsledku. U dětí i dospělých.
Důležité je vytvářet prostředí, kde je v pořádku říct, že už je toho moc. Kde únava není tabu, ale téma, se kterým se dá pracovat. Právě tady se otevírá prostor pro podporu, konzultace a dlouhodobější práci se školním klimatem.
Na začátku roku možná není cílem zrychlit. Možná je cílem znovu se nadechnout. A teprve potom se vydat dál.