Šikana není ojedinělá situace disfunkčního vztahu dvou dětí. Jedno trápí, druhé je trápeno. Kdepak, jde o fenomén, který podle České školní inspekce zasáhl v posledních třech letech 57 % základních a 63 % středních škol. Za poslední dekádu navíc počet řešených případů roste – ne proto, že by děti byly „horší“, ale protože školy dnes dokážou šikanu lépe odhalit a přiznat – sobě i zainteresovaným orgánům a institucím.
ČŠI upozorňuje na to, co pedagogická veřejnost na školách ví úž dávno z praxe, totiž že následky šikany bývají dlouhodobé. U dětí se objevuje nižší soustředění v hodinách, vyhýbají se kolektivu, chybějí ve výuce, dochází k zhoršení jejich prospěchu, často také odcházejí ze školy, zkrátka před svým trápením utíkají. Mezinárodní šetření TIMSS navíc ukazuje, že 28 % českých čtvrťáků zažívá šikanu každý měsíc a 6 % dokonce každý týden – a čím častější šikana je, tím výrazněji klesá školní výkon. Děti, které šikanu zažívají pravidelně, mají v testech až o 60 bodů horší výsledky než jejich vrstevníci.
K nejčastějším formám šikany současnosti patří verbální útoky a různé formy kyberšikany. Jen za poslední tři roky se s kyberšikanou potýkalo 21 % základních a 24 % středních škol. Přibývá ponižování, různých forem výsměchu, zveřejňování intimních informací a online manipulace. A to vše má přímý neuropsychologický dopad na dítě – což bývá ta část příběhu, které dospělí zas tak často nerozumějí (nebo na skutečně vcítění zkrátka „nemají systémový čas“).
A právě zde začíná náš článek. Je o tom, co se děje v mozku dítěte, které zažívá šikanu a proč jeho chování často nedává smysl ani jemu samému.
Co se děje v mozku šikanovaného dítěte?
Když dítě zažívá šikanu, neprožívá tu situace je ve své hlavě. Je to především tělo, kdo hlásí poplach. Mozek mladého člověka se ocitá ve stavu, který známe spíše z válečných filmů než ze školních lavic. Vnitřní alarm se zapíná rychleji, než dítě stihne cokoli říct. A zatímco okolí vidí „změnu chování“, uvnitř probíhá neviditelný boj o přežití.
Když dítě zažívá fyzickou, psychickou nebo digitální šikanu, aktivuje se tzv. limbický systém — část mozku zodpovědná za přežití. V praxi to znamená tři možné reakce: boj ve formě vzteku, výbuchů emocí či zvýšené agresivity, útěk (izolace, nechuť jít do školy, únavové stavy), nebo takzvané zatuhnutí, které se projevuje ve formě tichého mlčení, strnulých stavů, nebo třeba úniků do světa fantazie.
Dospělí tyto projevy často hodnotí jen jako „divné“ chování. Jenže jde o normální reakce člověka na strach a stres. Dítě se nechová nelogicky — jen se snaží přežít tak, jak je od přírody naprogramováno.
Proč nic neřeknou?
Rodiče i učitelé znají větu: „Kdybys měl problém, přijď.“ Používají ji příliš často na to, aby mohla fungovat. Pro dítě zažívající šikanu ale svět funguje jinak. A tahle, byť určitě dobře míněná rada, pro něj nic neznamená, jen klišé. Ne, to dítě není nevděčné, ani drzé. To dítě se bojí, že to dospělák řekne dalšímu dospělému, že se stane terčem posměchu, že bude vypadat, že se neumí postarat samo o sebe, že si neumí poradit. Je chyba ve mně? Pomstí se mi parta? Nebudou se naši kvůli mně trápit? A především — mozek ve stresu nevyhledává radu. Hledá únik. Proto dítě může působit uzavřeně, podrážděně, neklidně nebo „mimo“. Nejde o vzdor, ale o důsledek strachu. Strachu způsobeného trápením zvaným šikana.
Co je vidět a co vidět nejde?
Zkušenosti z projektu Lehkost za poslední dva roky ukazují, že první signály bývají nenápadné: únavový výraz, náhlý propad v učení, změny ve vztazích ke spolužákům, úzkosti před odchodem do školy, bolesti břicha, ticho u rodinného stolu.
Co však vidět nejde, je vnitřní napětí. Dítě má hlavu plnou otázek, z nichž nejčastější bývá:
„Co se stane zítra?“ To vše zaměstnává mozek natolik, že zkrátka nezbývá prostor pro běžné fungování.
Proč digitální prostředí bolí ještě víc?
Digitální šikana je fenomén posledních dvou desetiletí a jak její název napovídá rozvíjí se stejně rychle jako informační a komunikační technologie. Nekončí s posledním zvoněním. Pokračuje nonstop, i doma. Třídní chat, skupinové hry, anonymní účty. Mozek dítěte tak nikdy nevypne, nemá ani chvilku klidu, bezpečné místo neexistuje. A právě proto jsou příběhy digitálního ponižování tak devastující. Často trvají týdny i měsíce, aniž by si toho dospělí všimli.
Jak vytvořit prostředí, kde se o tom všem dá mluvit?
Při pomoci šikanovanému dítěti nejde v hlavních principech o něco nového, neznámého. Nejde o žádné velké akce, ale o drobné změny, které dítěti signalizují, že není samo. Dobrá škola se stará o to, aby byl dětem k dispozici takzvaný bezpečný dospělý, tím může být školní psycholog, nebo pracovník péče a podpory projektu Lehkost. Není to učitel, jde o člověka, se kterým nemám zkušenost typu „zase mi dal pětku“, nebo „při matice si na mě zasedl“. Bezpečný dospělý je člověk, kterému děti mohou věřit, kterému se svěří raději než ostatním dospělým ve škole.
Stejně tak jsou důležité další věci, třeba místo, kde se dá otevřeně a velmi intimně mluvit – bez lidí, v tichosti a soukromí. Dalším faktorem je dialog, žádný výslech. Děti většinou nechtějí vysvětlovat, kdo to byl, kdo je trápí. Dobře však umějí mluvit o pocitech a stavech, pokud se na ně umíme zeptat.
Jak může pomoci Lehkost
Týmy Lehkosti pracují s dětmi, které už nevědí, jak svou situaci při šikaně zvládnout. Pomáháme jim zorientovat se ve strachu, pochopit jejich emoce a naučit je, že o těžkých věcech se dá mluvit bezpečně a otevřeně. Proto také školám nabízíme podporu při práci s třídní dynamikou, při nastavování hranic i při budování prostředí, kde se nikdo nemusí bát říct „potřebuji pomoc“.
Ono je to tak: dítě, které zažívá šikanu, nepotřebuje hrdinu. Potřebuje bezpečí. A dospělého, který se nebojí podívat se pod povrch. S péčí a respektem.