Mgr. Helena Horálek je psycholožka s bohatými zkušenostmi v oblasti prevence a léčby závislostí. Absolvovala pětiletý integrativní psychoterapeutický výcvik typu SUR a mezinárodní kurz koučinku Erickson International. Zároveň působí jako národní trenérka Evropského preventivního kurikula a mezinárodní trenérka programu Unplugged.
Už během studia na vysoké škole se začala věnovat práci v neziskové organizaci zaměřené na prevenci a léčbu závislostí. Původně šlo jen o krátkodobou zkušenost, která měla trvat rok či dva, nakonec však v této oblasti zůstala více než 15 let. Prošla různými pozicemi – od kontaktní a terénní práce, přes lektorskou činnost v oblasti primární prevence, až po diagnostiku klientů v terapeutické komunitě a job-koučink v rámci následné péče.
V průběhu let se zaměřila především na prevenci rizikového chování. Vybudovala Centrum primární prevence, které nabízí programy pro žáky, vzdělávání pro pedagogy a Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež. Dlouhodobě spolupracuje s Klinikou adiktologie 1. lékařské fakulty UK a VFN, kde se podílela na projektech Unplugged a VYNSPI I a II.
Před šesti lety přijala Helena Horálek nabídku učit na Klinice adiktologie a věnuje se vzdělávání budoucích adiktologů. Právě o její práci, zkušenostech a pohledu na prevenci závislostí si budeme v dnešním rozhovoru povídat.
Na čem v současnosti pracujete? Které oblasti adiktologie se věnujete nejvíce?
Na Klinice adiktologie působím dodnes, k tomu vedu soukromou psychologickou praxi, kde se zaměřuji především na práci s dětmi a dospívajícími. Nově jsem od minulého roku začala spolupracovat se společností Prostor Plus jako odborný garant prevence. Asi mi ten kontakt s neziskovým sektorem chyběl. Myslím, že se nedá úplně říci, že bych se věnovala jen jedné oblasti. Rozvíjím svoje znalosti v celé škále rizikového chování a také v různých oblastech prevence – ve školách, v rodině, na pracovišti či v komunitách. Věnuji se také oblasti environmentální prevence.
Co vás na vaší práci nejvíce baví a co je v ní nejtěžší?
Baví mě pestrost mé práce. A také vědomí, že prevence pomáhá předcházet škodám a negativním následkům rizikového chování. Dnešní přístup k prevenci je – když to řeknu ve zkratce – zaměřen na pozitivní strategii a nácvik dovedností v bezpečném prostředí. To mi dává smysl.
Co je v mé práci nejtěžší? Jsou to dvě věci. První je nemotivovaný klient – ať už jde o školu, pedagoga, rodiče, nebo dítě. Druhou výzvou je boj s byrokracií, zejména s ministerstvem školství, které v současnosti podniká kroky, jež mohou vést k rozkladu funkční sítě prevence. To by mohlo znamenat zrušení oddělení prevence, což by mělo zásadní dopad na krajské a oblastní koordinátory i školní metodiky prevence. Hrozí také zastavení certifikačního řízení, tedy kontroly kvality programů vstupujících do škol – a přitom právě tento systém nám v zahraničí závidí. Mám čím dál silnější pocit, že stát se ho snaží zrušit.
Máte nějaký výzkum nebo projekt, který vás v poslední době zaujal nebo na kterém se podílíte?
V současné době nejsem zapojená do žádného výzkumu – dávám si trochu oddech. Stále však sbíráme data z online kurzu INEP – Úvod do prevence rizikového chování, který je dostupný v české, anglické, španělské a ukrajinské verzi. V následujících měsících se chystám tato data vyhodnotit.
Jak byste popsala svůj přístup k prevenci závislostí a práci s mladými lidmi?
Můj přístup k prevenci závislostí a práci s mladými lidmi je založen na pozitivním přístupu, otevřenosti a upřímnosti. Klíčové je předávání vyvážených informací a kontinuální práce. V ideálním případě by měla zahrnovat nejen dospívajícího, ale i jeho rodinu.
V článku pro Deník N jste zmínila, že si děti často vytvářejí vztah k alkoholu už od raného věku. Jaké jsou největší chyby rodičů a společnosti, které přispívají k této situaci?
Největší problém je jednoznačně na straně státu. Alkohol je u nás málo nebo vůbec nezdaněný a stále jsme obklopeni všudypřítomnou reklamou, která nám sugeruje, že bez alkoholu nemáme přátele a neumíme se bavit. Postihy za prodej alkoholu nezletilým jsou nízké – dosud jsem nezaznamenala případ, kdy by nějaký podnik musel kvůli tomu na týden nebo dva zavřít a zaplatit vysokou pokutu, případně přišel o licenci na prodej alkoholu, jak je to běžné v zahraničí.
Dalším faktorem je samotná společnost, která je k alkoholu velmi tolerantní – ale i to do velké míry vychází z přístupu státu. V Česku je běžné, že člověk nemůže někam přijít a jednoduše říct: Ne, já si nedám. Setkáváme se s výroky typu „pivo není alkohol, pivo je vitamín B, víno je lék“ a podobně.
A právě rodiče, jako součást této společnosti, často sami nevědomky podporují pití alkoholu u svých dětí. Jsou zvyklí dávat malým dětem lok piva s tím, že po obědě se lépe tráví. V dobré víře pak chtějí, aby se jejich dítě raději „naučilo pít“ doma než s cizími lidmi. Věří, že tím získá kontrolu, ale ve skutečnosti tím jen upevňují společenskou normu, že pití alkoholu je běžnou součástí života.
Rodičům vždy radím, aby s dětmi o alkoholu mluvili – o tom, proč ho nepít a proč až od 18 let. Otevřený a upřímný rozhovor je nejdůležitější prevence.
Jaké jsou první varovné signály, že dítě může mít problém se závislostí na alkoholu?
První varovné signály mohou být změny nálad – například agresivita, pasivita, stažení se do sebe, neochota komunikovat, nebo naopak přehnaně euforické chování. Dalším znakem je zanedbávání školních i domácích povinností, ale také péče o vlastní zevnějšek.
Varovné je také to, když dítě ztratí zájem o aktivity, které dříve mělo rádo – například už nechce chodit ven, sportovat, tančit, tvořit nebo číst. Pokud si rodiče všimnou těchto změn, měli by s dítětem co nejdříve otevřeně promluvit a hledat způsoby, jak mu pomoci.
Jaký vliv má dostupnost nealkoholických piv a jejich konzumace dětmi na budoucí vztah k alkoholu?
Dostupnost nealkoholických piv a jejich konzumace dětmi může mít dvojí vliv na jejich budoucí vztah k alkoholu. Prvním je fyziologický dopad – nealkoholická piva obvykle obsahují malé množství alkoholu, což může představovat zdravotní riziko. Alkohol je totiž klasifikován jako karcinogen s prokazatelnými negativními dopady na zdraví.
Druhým je psychologický efekt – pokud dítě například dostane na výletě nealkoholické pivo a spojí si ho s příjemnými pocity, může se začít vnímat jako „dospělák“, který si dává pivo stejně jako ostatní kolem něj. Tím se nevědomky upevňuje norma, že pití piva je běžnou a očekávanou součástí života.
Dalším aspektem je chuťová preference – nealkoholická piva děti učí na hořkou chuť, což může později usnadnit přechod k běžnému pivu. Když si pak v dospělosti dají první alkoholické pivo, mozek ho automaticky spojí s něčím známým a příjemným – aha, to je hořké, to mi chutná, to bude zábava.
Jak efektivní jsou současné preventivní programy zaměřené na alkohol u dětí a co by se mělo zlepšit?
Z výzkumů a odborné literatury víme, že programy, které vycházejí ze zásad efektivní prevence, mají vysokou účinnost. Pomáhají oddálit první zkušenost s alkoholem, snižují pravděpodobnost brzkého opití a podporují odpovědnější rozhodování v budoucnu – a právě to je naším cílem.
Tyto programy nejsou postavené na jednoduchém zákazu „nepijte“, ale spíše připravují děti na situace, kdy se budou muset samy rozhodnout. Ukazují jim, jak posilovat své silné stránky, jak se zachovat v různých situacích a kam se mohou obrátit pro radu či podporu.
V oblasti všeobecné prevence se jako nejefektivnější ukazují programy, které přímo realizují učitelé ve svých třídách – například Unplugged, Kočičí zahrada nebo nPrevence. U selektivní prevence, která se zaměřuje na konkrétní problémy v kolektivu, jako je šikana nebo narušené vztahy ve třídě, je naopak vhodnější, když do práce s třídním kolektivem vstupuje odborník zvenčí ve spolupráci s třídním učitelem.
Jaké drogy jsou mezi mladými lidmi v Česku v současnosti nejrozšířenější a proč?
Často se mluví o tom, jaké drogy mladí lidé užívají, ale v Česku se prevence zaměřuje na rizikové chování obecně, nejen na užívání návykových látek. A právě tady je důležité podívat se na aktuální trendy.
Podle studie HBSC se spotřeba alkoholu mezi mladými snižuje – stejně jako obliba klasických cigaret nebo marihuany ve srovnání s daty z počátku milénia. Studie ale upozorňuje na nové fenomény s rizikovým potenciálem, zejména vaping (kouření elektronických cigaret) a konzumaci energetických nápojů. U českých dívek se jejich spotřeba za poslední čtyři roky dokonce zdvojnásobila.
Dalším významným trendem je zvýšené užívání sociálních sítí, které často souvisí právě s nadměrnou konzumací energetických nápojů.
Pokud jde o nové látky, jako jsou nikotinové sáčky, žvýkací tabák nebo kratom, studie ukazují, že zatím nejsou mezi mladými masově rozšířené. Pravidelné (týdenní) užívání mezi 15letými se pohybuje v nízkých jednotkách procent:
- Nikotinové sáčky – 3,6 %
- Žvýkací tabák – 2,3 %
- Kratom – 0,7 %
I když tedy tyto látky zatím nejsou dominantní, rizikové je jejich kombinování s tradičními návykovými látkami, jako je alkohol nebo tabák. Právě tato kombinace může mít v důsledku mnohem závažnější dopady než užívání jednotlivých látek samostatně.
Jak mohou rodiče nebo učitelé rozpoznat první příznaky užívání drog u teenagerů?
Nejčastěji lze zachytit několik následujících signálů:
- neodůvodněné a náhlé střídání nálad, smutku a naopak veselí,
- netypické reakce na určité situace,
- neobvyklá nevyrovnanost, zvýšená podrážděnost a agresivita,
- častá a nadměrná vyčerpanost, únava a neobvyklá ospalost,
- ztráta chuti k jídlu a výraznější hubnutí,
- ztráta zájmů, opouštění koníčků, zhoršování prospěchu,
- změna přátel a hodnot,
- výrazná změna v oblékání a úbytek péče o zevnějšek,
- časté lži, předstírání a tajnůstkářství,
- izolace od rodiny, nadměrné skrývání a zamykání se – v pokojíčku, koupelně, na záchodě
- nevysvětlitelné ztráty peněz, osobních věcí nebo věcí z bytu.
Nedělejte však předčasné závěry! Nic z výše uvedených příznaků nemusí nutně dokazovat, že vaše dítě má problém s užíváním drog. Řada těchto projevů je společná s doprovodnými znaky bouřlivého období dospívání! Nejasné případy konzultujte s odborníkem.
Které faktory nejvíce přispívají k tomu, že se mladý člověk stane závislým? Hraje roli spíše rodinné zázemí, vrstevníci, nebo třeba sociální sítě?
Užívání drog nemá jednu jedinou příčinu platnou pro všechny, kteří s nimi začínají. Skutečnost, že užívání nelegálních drog je zakázané a je spojováno s tajemným, nepoznaným, exotickým, novým.
- Představa, že užívání legálních drog (alkoholu, nikotinu) je znakem dospělosti.
- Zvědavost – touha po vlastní zkušenosti s účinky drogy, jak opravdu chutnají a co způsobují, což je obecně viděno jako vzrušující a odvážné.
- Potřeba odlišit se a vyjádřit svůj protest vůči autoritám, společenským konvencím, lidskému pokrytectví a nespravedlnosti.
- Potřeba přizpůsobit se a vyjádřit náležitost příslušnost k určité skupině – neschopnost odmítnout nabízenou drogu z rukou známých, přátel či kamarádů, kteří s ní experimentují. Často jsou to právě oni, a nikoliv anonymní dealeři, jejichž prostřednictvím přijde dítě do styku s drogou.
- Potřeba získat přijetí, uznání a ocenění ve skupině vrstevníků a získat v ní svojí roli.
- Touha po neobvyklých zážitcích. Potřeba ukojit hlad po podnětech a snaha změnit nudu a obvyklý stereotyp za nová dobrodružství a zábavu.
- Neschopnost řešit krizi a snaha zbavit se nepříjemného stavu vnitřního napětí, např. pocitů strachu, neschopnosti, méněcennosti, zlosti nebo smutku z konfliktů v rodině či ve škole, nebo z problémů v partnerském a osobním životě.
- Touha vyvolat si příjemný stav a intenzívní smyslové vnímání pocitu štěstí a uvolnění, prolomit komunikační bariéry.
Jaké jsou nejúčinnější strategie prevence závislostí na školách a ve školských zařízeních?
Nejúčinnější strategie prevence závislostí ve školách a školských zařízeních zahrnují především otevřenou komunikaci a důsledné monitorování vztahů ve třídě. Pokud se objeví náznaky problému, je důležité nečekat a jednat co nejdříve.
Školy mají k dispozici metodický pokyn MŠMT, který detailně popisuje postupy při řešení rizikového chování, včetně šikany. (Odkaz: MŠMT – metodický pokyn).
Velkou roli v prevenci ale hraje také rodina. Bohužel se často stává, že rodiče přehlížejí konflikty, které vznikají například v online prostředí, a nezasahují včas. Děti se pohádají přes WhatsApp, vyměňují si urážky v chatu, a pokud to rodiče nechají být, může to později přerůst až v agresivní chování ve škole.
Setkala jsem se s několika případy, kdy se dívky nejprve sprostě urážely ve skupinovém chatu, až to nakonec vedlo k otevřenému konfliktu ve škole. Při následném šetření se ukázalo, že rodiče o těchto hádkách věděli, ale nijak nezasáhli.
Proto je klíčové, aby nejen škola, ale i rodiče aktivně sledovali, co se děje, a zasáhli hned na začátku, než situace eskaluje. Prevence totiž není jen o školním prostředí – je to společná práce školy, rodiny i širší společnosti.
V souvislosti s nedávným případem šikany v Hodoníně – existuje spojitost mezi šikanou a rizikem závislostí? Mohou obě témata souviset?
Ano, šikana a riziko závislostí spolu mohou úzce souviset – a často také souvisí. Jak oběť, tak agresor jsou ve vysokém riziku rozvoje problémového chování, včetně užívání návykových látek.
Oběť šikany se může uchýlit k alkoholu nebo jiným látkám jako ke způsobu, jak uniknout pocitům méněcennosti, úzkosti či ztráty sebehodnoty. Drogy či alkohol mohou vnímat jako „zkratku“ k úlevě od psychického tlaku.
Agresor přitom není vůči podobnému riziku imunní. I on může mít nízké sebevědomí, posunuté hranice tolerance k násilí, nebo sám zažívat šikanu či domácí násilí. Užívání návykových látek pak může být součástí jeho problémového chování nebo způsobem, jak zvládat vlastní frustraci.
Klíčové je u obou pochopit jejich prožívání a situaci, ve které se nacházejí. To vyžaduje individuální práci – ať už se školním psychologem, terapeutem nebo jiným odborníkem, který jim může pomoci najít zdravější způsoby zvládání emocí a řešení konfliktů.
Co byste doporučila rodičům a učitelům, kteří se snaží u dětí a mladých lidí budovat zdravý vztah k sobě samým a ochránit je před riziky závislostí i šikany?
Především je důležité si uvědomit, že jsme dětem vzorem. Rodiče i učitelé by se měli zamyslet nad tím, jaký příklad jim dávají – ať už svým chováním, postoji nebo reakcemi na různé situace.
Základem je pevný a důvěrný vztah s dítětem. To znamená, že pokud za námi přijde s přiznáním, že něco vyzkoušelo nebo provedlo, měli bychom se nejprve uklidnit, než začneme reagovat. Místo okamžitého křiku a trestání je lepší situaci v klidu probrat. Dítě pak lépe pochopí důsledky svého chování, než kdybychom na něj v afektu křičeli.
Důležité je dát mu najevo: „Ano, zachoval ses nevhodně a je ti to líto, ale každé chování má své důsledky.“ Klíčem je vzájemná důvěra – aby dítě vědělo, že se na nás může obrátit, aniž by ho hned čekala tvrdá reakce, ale místo toho otevřená komunikace.
Když se nám podaří tento přístup udržet – a není to vždy snadné – děti s námi budou ochotněji sdílet své zkušenosti a pocity. Třeba nám samy řeknou, že už nikotinové sáčky zkoušet nechtějí, protože jim po nich bylo špatně a měly strach. A to je klíčové: aby se dokázaly samy poučit a nebály se o tom mluvit. Takže nejdůležitějšími principy jsou důvěra, otevřenost, klid a komunikace, která vede k tomu, že dítě se s námi nebojí sdílet své zkušenosti.