Stane se vám, že vás v běžné situaci přepadne nezvladatelná úzkost? Bojíte se stísněných prostor, výšek, nebo třeba pavouků? Máte pocit, že musíte utéct domů, nebo dokonce už z domu ani nevycházíte? Hrůza je tak veliká, že se bojíte o svůj život? Strach přichází stále častěji a brání vám v normálním životě? Váš rozum říká, že se nic vážného neděje, ale pro vás to stejně neznamená úlevu? Začněte se sebou něco dělat, protože možná právě vy trpíte tzv. úzkostnou poruchou.
Úzkost je přirozenou reakcí těla na stres. Je to jistá forma pocitu strachu nebo obavy z toho, co má přijít nebo jen toho, co by mohlo nastat. Obyčejná, běžná úzkost je pocit, který přichází a odchází, ale nezasahuje do každodenního života. Je jen dočasná a je zcela přirozená. Příkladem může být nástup do nového zaměstnání, první den ve škole, zkouška apod. Pokud je ale úzkost příliš často, příliš silná, nebo se objevuje bez zjevné příčiny, může se jednat o závažnější stav, takzvanou úzkostnou poruchu. Lidé s úzkostnými poruchami mívají intenzivní, nadměrné a trvalé obavy, strach a hrůzu z často běžných každodenních situací.
K úzkostným stavům mají obvykle blízko zejména citliví lidé, kteří jsou v určitém ohledu zranitelnější a musí věnovat zvýšenou péči o vlastní psychiku (psychohygieně). Podle psychologů je nejčastější příčinou sklonů k úzkosti vrozená predispozice nebo výchova. Úzkostné poruchy jsou velice časté. Podle studií v USA z 90tých let 20. století trpí v průběhu svého života nějakou duševní poruchou cca polovina lidí. Celkem 24,9% trpí úzkostnými poruchami (více ženy než muži – 30,5% versus 19,2%). A české výzkumy? Ty říkají, že v české populaci se nějaká forma úzkostné poruchy 1,5 % a 16 % populace (podle typu úzkostné poruchy – viz níže).
Kde se v nás ta úzkost bere?
Co dokáže člověka trpícího úzkostnou poruchou vystresovat a spustit tak jeho úzkostné stavy? Často jsou to, řekli bychom, běžné, normální věci a jevy, které nám ostatním nepřipadají nijak nebezpečné, nebo stresující:
- kritika (a je jedno, jestli oprávněná, či nikoli)
- potlačení vzteku
- podceňování nebo přehlížení ze strany okolí
- nedostatek uznání nebo ocenění
- porovnávání s druhými lidmi (v očích jiných lidí, i v našich vlastních očích)
- porovnávání se sebou samým v dřívějším období
- selhání v dané situaci, chybování
- náhlá změna situace nepříznivým směrem
- odkládání nebo nedodělání činnosti
- nespravedlnost
- nedostatek projevů lásky
Jaké to je cítit skutečnou úzkost
Jak vidno, některé spouštěče jsou externího původu, jiné si vytváříme sami ve své hlavě. Některé mohou být původu objektivního, jiné si prostě jen sami „vymýšlíme“. A úzkostný stav je najednou tady. A věřte, není to nic příjemného. Zde jsou typické příznaky této poruchy tak, jak je popisují diagnostikovaní pacienti:
- nepřetržité dělání si starostí – stresující myšlenky
- obavy z budoucího „neštěstí“
- úzkostné napětí, vnitřní neklid, nervozita, předrážděnost
- třes, chvění se
- zvýšené svalové napětí, bolesti nebo pálení
- rychlá unavitelnost, malátnost a vyčerpanost
- zkrácený, často zrychlený dech, někdy lapání po dechu
- zrychlená srdeční akce, bušení srdce
- pocení, červenání, nebo naopak blednutí a studené vlhké ruce
- sucho v ústech
- závratě, sklony k omdlívání
- pocity na zvracení
- žaludek na „vodě“, bolesti žaludku, říhání, trávicí potíže, průjmy
- návaly horka nebo chladu
- časté močení
- potíže s polykáním jídla, pocit knedlíku v krku
- zvýšená bojácnost, lekavost
- pocity stísněnosti a pocit, že se každou chvíli „sesypu“
- obtížné usínání, přerušovaný spánek, bez pocitu zotavení
- zhoršené soustředění se
Není úzkost jako úzkost
Moderní západní medicína rozpoznává v rámci úzkostné poruchy několik přesnějších diagnóz, konkrétně:
- generalizovaná úzkostná porucha – porucha charakteristická nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí, které se většinou týkají běžných denních záležitostí.
- panická porucha – úzkostná porucha charakterizovaná opakovanými stavy masivní úzkosti (tzv. panické ataky), které se na rozdíl od fobií nevážou na žádnou konkrétní situaci a zpravidla je nelze předvídat.
- specifická fobie – úzkostná porucha, která se projevuje bezdůvodným nebo nesmyslným strachem spojeným s určitým objektem nebo situací. V důsledku toho se osoba postižená fobií těmto objektům nebo situacím vyhýbá.
- sociální úzkostná porucha nebo sociální fobie – úzkostná porucha, která působí jak tělesné, tak emocionální problémy v různých sociálních situacích, jako je styk s lidmi, telefonování, jedení či psaní na veřejnosti apod.
- obsedantně-kompulzivní porucha – porucha, při které člověka trápí opakované myšlenky (nazývané „obsese“) nebo cítí potřebu opakovaně provádět určité rituály (nazývané „kompulze“) v míře, která vyvolává strach nebo zhoršuje obecné fungování člověka.
- posttraumatická stresová porucha – ke vzniku posttraumatické stresové poruchy může dojít následkem situací ohrožujících postiženého nebo jeho blízké (válka, povodeň, požár, úraz, nehoda, znásilnění, pandemie, ztráta zaměstnání, rozvod, exekuce apod.).
Velmi dobře funguje kognitivně-behaviorální terapie. Tato intenzivní a relativně krátkodobá terapie se zaměřuje na identifikaci a změnu podvědomých vzorců myšlení a chování. Přijďte si pohovořit se zkušeným terapeutem dřív, než sáhnete po psychofarmakách.
Mgr. Petr Steklý, zakladatel projektu Lehkost.cz
Jak vyzvat úzkostnou poruchu na souboj
Pokud vás přepadne úzkost, je dobré s ní bojovat. S rozumem, samozřejmě. A rozum říká: úzkostná porucha je práce pro odborníka, psychologa, nebo nejlépe psychiatra. Ale rozum také radí: zkus se s úzkostnou poruchou nejprve porvat silou své mysli a celého svého těla. A to jde nejlépe pomocí relaxace, meditace či dechových cvičení. Následující recept na „léčbu dechem“ si můžete sami hned vyzkoušet, opravdu funguje! Cvičení by mělo trvat 7-10 minut.
- Hluboce se nadechujte nosem, vědomě co nejvíc naplňujte plíce. Zhluboka vydechujte ústy. Dbejte na to, aby byl výdech pomalejší než nádech. Mělo by být zachováno jednoduché pravidlo: výdech by měl být zhruba dvakrát delš, než nádech.
- Frekvenci a hloubku nádechů a výdechů přizpůsobujte vašemu přirozenému rytmu.
- Myšlenkově se plně se soustřeďte na samotný dech a jeho průběh. Na to, jak na počátku cítíte proud vzduchu v nosních dírkách, nosohltanu, ústní dutině, průduškách a plicích. Sledujte, zda se mění teplota vzduchu a ostrost jeho proudění.
- Je přirozené, že vám bude pozornost utíkat a rozhodně se ji nemusíte snažit udržet u dechu křečovitě. Stačí toky vaší pozornosti sledovat. Pokud zjistíte, že se vaše mysl toulá někde jinde, zkuste ji nenásilně vrátit zpět k vašemu dechu.
A to je celé! Dýchání nejen že mění ph v těle, ale také, možná hlavně soustřeďuje mysl a zpřítomňuje okamžik. Stručně řečeno, zabaví vaši duši a ta přestane bojovat úzkostí proti tomu, co vlastně neexistuje – proti vlastnímu imaginárnímu strachu.