Depersonalizace a derealizace jsou psychické stavy, které mohou výrazně ovlivnit pohodu studentů i klientů sociálních služeb. Přestože nejsou vzácné, mnoho pedagogů a sociálních pracovníků nemá dostatek informací o jejich podstatě a dopadech. Tento článek přináší přehled klíčových poznatků a praktických doporučení pro práci s jedinci, kteří těmito obtížemi trpí.
Co je depersonalizace a derealizace?
Depersonalizace je stav, kdy se člověk cítí odpojený od svého těla, emocí nebo myšlenek. Může mít pocit, že se na sebe dívá zvenčí nebo že jeho tělo není jeho vlastní.
Derealizace se týká vnímání okolního světa jako nereálného, vzdáleného nebo zamlženého. Lidé s derealizací často popisují pocit, že se nacházejí ve snu nebo filmu.
Oba stavy se často vyskytují u úzkostných poruch, posttraumatické stresové poruchy (PTSD) či deprese. Mohou však postihnout i zdravé jedince, například v důsledku extrémního stresu, vyčerpání nebo traumatu.
Jaké jsou příčiny a projevy?
Přesné příčiny nejsou zcela objasněny, ale mezi hlavní faktory patří:
- Chronický stres a úzkost – dlouhodobé psychické napětí může vést k pocitům odtržení od reality.
- Nedostatek spánku – únava oslabuje normální procesy vnímání.
- Traumatické zážitky – jako obranný mechanismus proti silným emocím.
- Neurologické a biochemické faktory – dysfunkce určitých oblastí mozku může tyto stavy podporovat.
Jak často se tyto stavy vyskytují?
Depersonalizační a derealizační pocity jsou poměrně běžné. Výzkumy ukazují, že někdy během života je zažije 26–74 % lidí. Většinou jsou přechodné, ale u některých osob mohou přetrvávat a výrazně narušovat jejich běžný život.
Tyto stavy se často objevují u lidí s psychickými obtížemi, například:
- Deprese – až 60 % lidí s depresí zažilo depersonalizaci nebo derealizaci.
- Posttraumatická stresová porucha (PTSD) – až 30 % osob s PTSD trpí těmito stavy.
- Panická porucha – výskyt se pohybuje mezi 7,8 až 82,6 % podle různých studií.
Depersonalizace a derealizace u dětí a jejich rodičů
Ve školách a sociálních službách se můžeme setkat s dětmi, které těmito stavy trpí.
Jak se projevují u dětí?
- Obtížné vyjadřování vlastních pocitů – děti se často nesvěřují kvůli studu nebo nedostatku slovní zásoby.
- Úniky do vlastního světa, časté denní snění nebo disociativní chování.
- Náhlé změny v chování, emoční odtažitost a snížená sociální interakce.
- Pocity strachu ze „zešílení“ nebo ztráty kontroly.
Dopad na rodinu
Pokud rodič trpí depersonalizací nebo derealizací, může to ovlivnit jeho vztah k dítěti. Dítě může mít problém pochopit, proč se rodič chová jinak nebo proč nereaguje na jeho emocionální potřeby.
Jak mohou pomoci školy a sociální pracovníci?
Pedagogové a sociální pracovníci hrají klíčovou roli v rozpoznání těchto stavů a poskytnutí podpory.
Doporučení pro praxi
- Vzdělávání a osvěta – odborníci by měli mít povědomí o těchto stavech a jejich dopadech.
- Vytvoření bezpečného prostředí – klidné a podporující prostředí pomáhá dětem i dospělým cítit se jistěji.
- Podpora otevřené komunikace – děti by měly mít možnost sdílet své pocity bez obav.
- Spolupráce s odborníky – v případě vážnějších obtíží je nutná pomoc školního psychologa, psychoterapeuta či psychiatra.
- Relaxace a mindfulness – techniky jako hluboké dýchání a progresivní svalová relaxace mohou pomoci snížit stres a zabránit disociativním stavům.
Depersonalizace a derealizace mohou být pro děti i klienty sociálních služeb velmi znepokojivé a náročné. Pedagogové a sociální pracovníci mohou svou podporou a citlivým přístupem pomoci zmírnit jejich dopad a přispět k lepší psychické pohodě mladých lidí i dospělých.