Tenhle článek si klade za cíl stát se malou psychologickou sondou do duše, slovy klasika řečeno „študákovy duše“. Do nitra mladého člověka, který se rozhodne opustit to jediné, na čem mu možná záleželo. Na jeho začátku si ale pojďme zodpovědně říci, že opustit něco důležitého v životě je výzva i pro nás, mnohem starší a zkušenější dospěláky. Kdo to zvládá s lehkostí, budiž pochválen. Říci „už tam nechci, už tam nepůjdu“ je pro většinu z nás obtížné. Pro dítě nebo teenagera je to ale někdy téměř nemožné.
V rozhodnutí odstřihnout se od sociální skupiny, která je často víc než domovem, spočívá takřka esenciální životní výzva. Nejde v ní o nějakou skupinu lidí, které už nechci vidět, jde o něco mnohem hlubšího: o strach, nejistotu, identitu a také o kognitivní disonanci — tedy rozpor mezi tím, co cítím, a tím, co dělám, protože se bojím následků. Jde o rozdíl mezi tím, co jsem si dosud namlouval a tím, jaká je skutečná situace, ve které se nacházím.
Když dítě ve škole říká „to je v pohodě“, ale tělo je ztuhlé, oči uhýbají, a jen letmým slovem naznačí, že „kluci dnes byli divní“, nejsme svědky běžného vyprávění. Zápletkou je fakt uvědomění si, že takhle už dál to dítě žít nechce. A my jsme v takovém okamžiku svědky vnitřního boje jeho psychiky.
Co se jim v těch hlavách děje
Dospívající se pohybují v prostředí, kde je jejich vlastní identita viděna vnitřním zrakem značně rozostřeně. Sebeuvědomění mladých je silně závislé na tom, jestli je někdo přijme a jak je ostatní hodnotí. Pokud je parta jejich jediným zdrojem takové sociální jistoty, každé narušení vztahu s partou nutně zabolí. V takovém stavu znamená rozhodnutí odejít z party vnímanou ztrátu místa, kde nešlo jen o kamarádství či jiné vztahy, ale i (možná hlavně) o sociální status. O to „jsem v partě, tedy jsem“.
Odejít z party však také znamená přiznat si, že jsem někam patřil omylem, nebo vlastní chybou. Že jsem si namlouval něco, co nebylo skutečné. Odejít znamená riskovat, že skončím sám (a to je často něco, čeho se mladí bojí víc než čehokoli jiného). Odejít znamená čelit posměchu nebo pomstě (co je horší, víte to?). A co když budu muset svůj odchod navíc ještě vysvětlovat rodičům, nebo lidem ve škole? Jak jim vysvětlím něco, co rozumem sám nechápu?
A právě zde vzniká ona již jednou zmíněná kognitivní disonance. Dítě ví, že mu parta nesedí, ale zároveň si říká: „Když odejdu, bude to ještě horší.“ Tahle situace ho tedy učí žít ve vnitřním rozporu, kde se střídá touha po bezpečí a strach něco změnit.
Projevuje se to pak typicky například podrážděností, náhlou, jakoby umělou změnou zájmů, únavou, izolací, nechtěním chodit do školy, nebo dokonce obhajováním lidí, kterých se mladý člověk zároveň bojí (tak trochu to pak připomíná Stockholmský syndrom). To vše jsou běžné formy duševní adaptace na stres a snahu udržet si iluzi životní stability.
Jak s mladými mluvit, aby se nebáli říct pravdu
Upřímně řečeno, všichni docela dobře chápeme, že dítě nechce slyšet věty typu „tak tam nechoď“ nebo „vyber si lepší kamarády“. Sami si je ještě z dětství pamatujeme a jsme si z vlastních zkušeností jisti, že nezabírají. Tyhle věty jen prohloubí pocit vnitřního selhání mladé duše.
Mnohem důležitější jsou tyhle způsoby, možná však přijdete na své vlastní:
- Vytvořte bezpečný prostor bez tlaku na okamžité řešení. „Můžeš mi to říct tak, jak to cítíš. Nebudu se do ničeho míchat, dokud nebudeš chtít.“
- Normalizovat ambivalenci, čili ukázat dítěti, že je normální mít na jednu věc dvě protichůdné emoce či názory zároveň. A dát mu najevo, že to není znak slabosti, zmatenosti ani špatného rozhodování. „Je normální, že některé lidi v partě máš rád a jiných se bojíš.“
- Mluvit o kognitivní disonanci lidsky. „Možná děláš věci, které nechceš. Ale nejsi v tom sám. Tohle se děje spoustě lidí, i nám, dospělým.“
- Dát dítěti možnost vyzkoušet si nové vztahy, a to bez tlaku. „Zkusme najít místo, kde můžeš být s lidmi, kteří ti sedí víc. Nebude to náhrada, jen další možnost…“
- Pomoci jim pojmenovat jejich vnitřní signály. „Co ti říká tvoje tělo, když s nimi jsi? A co když nejsi?“ Vnitřní tělesné signály (napětí, rychlé dýchání, únava, tlak na hrudi) často hovoří dříve a spolehlivěji než slova.
Co může udělat škola
Učitelé bývají svědky změn, které nejsou náhodné, ale bývají přehlížené. Žák se náhle izoluje a straní ostatních. Jeho projev je v posledních dnech neobvykle tichý. Dříve nemívala prudké výkyvy nálad, až nyní. Proč má třídní premiant poslední dobou problémy se soustředěním?
Škola v tomto případě může pomoci tím, že:
- jasně definuje roli takzvaného „bezpečného dospělého“,
- nabídne prostor, kde lze mluvit beze strachu (mnohem lepší než kabinet je třeba školní klub, nebo pracovna školního psychologa či pracovníka péče a podpory),
- nevyslýchá, ale vede dialog,
- pomáhá hledat alternativní sociální skupiny — sportovní tým, školní klub, umělecký kroužek nebo jen malou, ale bezpečnou dvojici s dobrým spolužákem či spolužačkou,
- pracuje s třídou jako celkem, protože tlak (třídní) party není problémem jednoho dítěte, ale otázkou fungování celé skupiny.
Klíčové však je, aby dítě necítilo, že „zrazuje svou partu“, když si přijde říci pro pomoc.
Jak může pomoci Lehkost
V Lehkosti pracujeme s dětmi, které „chtějí ven, ale bojí se být samy“. Pomáháme jim rozumět tomu, co se v jejich duši odehrává, a umožňujeme jim mluvit o tlaku vrstevníků bez pocitu, že se na ně někdo dívá jaksi dospělácky svrchu.
Školám nabízíme podporu při práci se třídní dynamikou či s hledáním alternativních vztahů, které dítěti pomohou postavit se na vlastní nohy — bezpečně, postupně a s respektem k jeho schopnostem a míře prožívání dané krizové situace. V naší práci se totiž řídíme heslem, že odejít z prostředí, ve kterém mi není dobře a vlastně ani nejsem sám sebou, není žádné selhání. Je to často první krok k tomu, aby mladý člověk našel sám sebe.