Vedoucí týmů telefonické služby Linky bezpečí, krizová interventka, lektorka, žena s otevřeným srdcem i hlavou. Karolína se v sociálních službách pohybuje více než dvacet let. Má za sebou zkušenosti z terénu, kontaktního centra i přímé práce s dětmi. Byla ředitelkou ZDVOP – zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. V krizové pomoci zůstává i dnes. Na Lince bezpečí vede týmy telefonické služby, konzultuje, školí, podílí se na odborné intervizi. Několik let odpovídala v e-mailové poradně na zprávy dětí i rodičů, vedla krizově intervenční chaty s oběma cílovými skupinami. Hluboký smysl jí dává podporovat jak děti, tak dospívající a dospělé při hledání toho zdravého, silného a životaschopného v každém z nás. Absolvovala pětiletý sebezkušenostní výcvik SUR, výcvik v rodinném poradenství, komplexní výcvik v krizové intervenci a mnoho a mnoho hodin praxe.
Věří ve „Fénixe“ a moudrost krize…
Co jste se naučila o dětském světě díky poslechu stovek až tisíců hovorů na Lince bezpečí?
(úsměv) Že je reálný a pravdivý. Že se nám dospělým často může zdát malicherné to, co je pro dítě „obrovské“ a velmi, velmi skutečné. Že je třeba brát vážně a s citlivostí pro opravdovost všechno, co dítě říká. Že dětský svět je nesmírně kreativní, moudrý, hravý. Že je dobré na zkušenosti z „něj“ nezapomínat a v tom zdravém slova smyslu se z něho znovu a znovu poučit… Že v kontextu krizové intervence (KI) je třeba do něho dobře a citlivě přinést hranice, díky nimž se krize může stát přehlednější, uchopitelnější a řešitelnější.
Co podle vás děti skutečně potřebují slyšet, když prožívají strach, samotu nebo pocit viny?
Potřebují, aby bylo zcela slyšitelné, že „TADY, TEĎ“ s nimi někdo „JE“. Někdo, kdo je poslouchá, vnímá, co ony říkají, cítí nebo necítí. Někdo, kdo nedevalvuje jejich příběh a všechno, co se ho může týkat, kdo je nehodnotí, nekritizuje, nevysmívá se, není apatický. Někdo, kdo má zájem dozvědět se o tom, co se s nimi děje, něco víc…
Existuje nějaké „varovné ticho“, které bychom ve škole nebo v rodině neměli „přeslechnout“?
(úsměv) Ticho je velmi „pracovité“, žádné Ticho bychom neměli my dospělí přeslechnout. Má mnoho významů a mnoho tváří. Na telefonu Linky bezpečí oslovujeme u začínajících interventů tento fenomén velmi aktivně hned od začátku, kdy se na tuto náročnou práci připravují. Pro mnoho lidí je ticho těžké, dlouhé a náročné, přirozeně mají tendenci ho zkracovat a zaplňovat tento velmi produktivní proces mnoha otázkami, na které v danou chvíli neexistuje smysluplná odpověď. Mlčení může znamenat „nevím“, „přemýšlím“, „potřebuji čas“, „nechci/nemohu, nesmím se o tom bavit“, „bojím se“. Prožívání mnohého se může projevit právě Tichem, kterému je třeba dopřát čas. Je možné ho oslovit, pojmenovat a podpořit. Ticho má v hovoru své místo
V jakých slovech nebo tématech se dnes nejčastěji ozývá či promítá dětské trápení? Proměnila se nějak jejich „řeč vnitřní bolesti“?
Volající na Lince bezpečí trápí velká škála témat. Nejčastěji jsou to v poslední době témata psychických obtíží, kam mimo jiné spadají i všechny fáze sebevražedného jednání, sebepoškozování, deprese, úzkosti, panické ataky a jiné. Často děti trápí vztahy a situace v rodině, vztahy s rodiči a vrstevnické vztahy. Myslím si, že „řeč jejich vnitřní bolesti“, jak jste to nazval, je hodně individuální a je třeba ji v rámci hovoru s volajícím dobře zmapovat, zajímat se o každého, kdo se k vám obrátí o pomoc. Za stěžejní v krizové intervenci je považována právě práce s emocemi.
Jak poznat, kdy je ještě čas pracovat s dítětem ve škole a kdy je už nutné přivolat odborníky zvenku?
Budeme-li se bavit o jakémkoliv prostředí, ve kterém je dítě zvyklé se pohybovat, kde má nějaké sociální vazby a které mu do jisté míry již rozumí, měli bychom zpozornět ve chvíli, kdy se dítě začne projevovat jakkoliv nápadně odlišně od předchozího času. Každá změna může signalizovat, že se něco s dítětem děje, že může prožívat něco pro něj náročného. Je samozřejmě v pořádku, že se dítě přirozeně setkává ve svém životě s překážkami a náročnými situacemi a že je pomocí zdravých vyrovnávacích mechanismů zvládá a je jimi posíleno, jejich zvládnutím povzbuzeno a motivováno. Jsou ale situace, na které dítě samo nestačí. Je dobré pozorovat, ptát se ho, vnímat jeho rozpoložení, aktivitu, schopnost zapojovat se do běžných aktivit, pozorovat, jak funguje ve vrstevnické skupině a jak se vztahuje ke svým nejbližším. Je jistě na místě oslovovat rodiče a mapovat aktuální situaci v rodině (rozvod, rozchod, neshody s partnerem, změna bydliště, narození sourozence, úmrtí, vážné onemocnění v rodině apod.).
Jakou roli dnes podle vás hrají školy v systému prevence krizí a duševních obtíží? A jak by mohly tuto roli naplňovat lépe?
Škola je místo, kde dítě od útlého věku tráví velkou část dne. Je to místo, kde dospívá, kde navazuje své sociální vztahy nejen s vrstevníky, ale také s dospělými mimo svou rodinu. Škola je to místo, které dítě – ať se nám to líbí nebo ne – zásadně ovlivňuje na celý život, a to hned po rodině. Z prostředí školy děti čerpají mnoho zásadních postojů, hodnot, dovedností, emočních zkušeností apod. Škola by v tomto ohledu měla splňovat velmi podobné nároky jako rodina.
Pro dítě je škola prostředí, od kterého může očekávat opravdu mnoho podpory. Jsou školy a hlavně pedagogové, kteří spolu s dětmi tvoří velmi podnětné, zdravé a silné prostředí. Díky hodnotám a pravidlům, na které se dítě může spolehnout, působí preventivně, dovolují dítěti oslovit to, co je pro ně krizí a dokážou spolu s dítětem hledat individuální řešení. Jsou ale stále školy, kde se krize dítěte přehlíží, kde je s dětmi a jejich problémy nakládáno s despektem apod.
V současné době vnímám velký tlak na výkon, na rychlost. Zapomíná se na to, že dítě potřebuje svůj čas, aby se k určitým věcem dokázalo postavit, aby mělo čas některé věci prožít a zpracovat své životní zážitky. Na toto téma by se dal napsat samostatný článek. Vytrácí se prostor pro zájem o dítě o jeho emoce a jejich prožívání.
Proto považuji za důležitou komunikaci. Mám na mysli nejen komunikaci v rámci školy a rodiny, ale i společenskou komunikaci, sdílení a spolupráci napříč všemi dostupnými směry. V indikovaných případech by měla být dostupná podpora ze strany OSPOD, neziskových organizací, krizových center (KC), lékařů, terapeutů a psychologů. Domnívám se, že v současnosti by mělo být již zcela běžné, že na každé škole působí člověk, který zvládne s dítětem realizovat krizově intervenční rozhovor a že má každá škola dobře zvolené a připravené bezpečné místo, kde se intervenující může s dítětem potkat i opakovaně po dobu trvání krize. Vycházím z akutního nedostatku dětských psychologů, psychiatrů a dalších odborníků, kteří by mohli s dítětem pracovat. Krizová intervence je v určitém ohledu prostředek ke zvládnutí náročné situace a pokud je dobře realizována, může být sama o sobě prevencí.
Co si myslíte o trendu „všichni učitelé mají být i trochu psychologové“? Je to podle vás reálné nebo jde o zjednodušující či dokonce nebezpečné klišé
(úsměv) Tak trochu jsem si „naběhla“ ve své reakci na vaší předchozí otázku… Učitel má být především učitelem. Ale „tak trochu psychologem“ je každý, kdo intenzivněji působí v kontaktu s lidmi. To, že je člověk otevřený, že dokáže naslouchat, zajímá se, všímá si – je lidské. Takový člověk nemusí být psychologem, je prostě jen člověkem.
Domnívám se, že učitel by měl učit, ne diagnostikovat, ne léčit, ale měl by být důvěryhodný a všímavý, měl by své žáky znát a měl by mít prostor jim naslouchat a případně by měl mít možnost je nasměrovat na vhodnou pomoc. Základem je důvěra, respekt a komunikace. To je ale všechno, co bych já za sebe od učitelů přirozeně očekávala, tedy není třeba „dalšího odborného vzdělávání“ na poli psychologie.
Něco jiného je funkce metodika prevence nebo výchovného poradce. Na těchto pozicích by měl být člověk se sebezkušeností, zralý a usazený, který by jistý základní vhled do oblasti psychologie a rodinného poradenství mít měl. Sebezkušenostní výcvik v tomto ohledu vnímám jako velmi důležitý a podpůrný prostředek. Za velmi důležité také považuji, aby tito lidé na školách byli pod pravidelnou supervizí, případně měli možnost intervize.
Jak může škola navázat bezpečný a důvěryhodný vztah s dítětem, které jinak mlčí nebo nedůvěřuje okolí?
V první řadě to nemůže udělat škola. Je dobré, aby se o to pokusil konkrétní jedinec, který je dítěti blízký. Člověk, kterého dítě ze školy zná. Je důležité zvolit vhodný čas, místo, na kterém se bude dítě cítit bezpečně, netlačit na dítě, být transparentní. Říci mu, kdo jsem, proč jsem tu, projevit zájem o jeho situaci, dát mu čas, neslibovat mu to, co nemohu skutečně ovlivnit, zajistit či říct. Nabídnout mu, aby se doptalo na to, co ho zajímá. Je dobré oslovit jeho emoce, dát mu čas je prožít a normalizovat je, tzv. je „s ním usedět“. Nesoustředit se primárně na řešení, ale právě na jeho prožívání. Hledat spolu s ním pro něho dostupné a realizovatelné řešení. Zkompetentňovat, oceňovat za konkrétní věci.
Co je podle vás jádrem dobré krizové intervence, a to i v prostředí, kde není přítomen psycholog?
(úsměv) Jádrem krizové intervence je být tam s druhým člověkem. Zní to banálně, ale je to tak. Každý z nás zažil situaci, kdy mu někdo řekl při prožívání náročné situace „jsem rád/a, že seš tu se mnou, to mi stačí…“ Intervent samozřejmě pracuje ve struktuře, ví, kde v rozhovoru s klientem právě je, je vědomý v tom, na co a jak se právě ptá apod. Základem všeho je ale být tam, naslouchat, nehodnotit a podporovat ventilaci emocí… Důležité samozřejmě je umět ocenit, podpořit zdravé a přirozené kompetence a vědět či věřit, že i v nejtemnější díře se může objevit maličké světélko naděje a nerezignovat na něj.
Na co by neměli zapomínat ti, kdo pracují s druhými a pomáhají – učitelé, sociální pracovníci, preventisté?
Hlavně na sebe. Zní to jako klišé, ale já to kladu na první místo. Všechny profese, které jste zmínil, vlastně všichni, kdo pracují jakoukoliv formou s lidmi, by neměli zapomínat v první řadě na sebe. Nemám ráda výraz „pomáhající profese“, netajím se s tím. Já za celou dobu, co v této profesi jsem, jsem nepomáhala ani jednomu člověku. Já za sebe „podporuji“, zkompetentňuji, hledám spolu s klienty to zdravé a životaschopné v něm, které pro mě má obrovskou cenu a veliký význam. Nejsem to já, je to klient sám… Já musím myslet na sebe, podpořit se, opečovat se, postarat se nejprve o sebe, abych mohla s pevnou laskavostí stát po boku klienta, který prožívá náročnou situaci. Pokud nebudu opečovaná a relaxovaná a nebudu mít saturovány své potřeby, nemohu dobře podpořit druhého člověka
Co byste poradila škole, která právě řeší opakované krizové situace, vyhoření učitelů nebo psychické potíže žáků?
Necítím se kompetentní něco radit školám, ale vycházím ze své předchozí reakce. Podpořila bych dobré opečování učitelů, nabídla bych jim možnost supervize a to jak týmové, tak individuální. Za stávající situace bych doporučila, aby na školách byli učitelé se základy vzdělání v krizové intervenci. Může to přispět k jejich klidu a pocitu lepší orientace při řešení náročných situací. Neznamená to, že by měl být každý učitel také krizový intervent, důležité je v tomto případě podtrhnout slovo „orientace“. Práce učitelů si velmi vážím, setkávám se s nimi na pedagogické fakultě v rámci vzdělávání metodiků prevence a myslím, že pouze tuším, jak náročné to nyní ve školách mají.
Co vás osobně v krizové pomoci drží nad vodou? Jak se chráníte před „únavou ze soucitu“?
Krizovou intervenci mám nesmírně ráda, asi bych o tom dokázala mluvit několik hodin 😊, čerpám z vědomí, že krize, pokud proběhne správně, případně s podporou odborníků, je přirozený jev, který má velký náboj, schopnost nás posouvat a obohacovat, krize svědčí o tom, že se děje něco, co nás nenechá stejnými, co s námi zatřese, zacloumá a donutí nás podívat se na sebe a okolní svět jinýma očima.
Někdy je to velmi náročné a bolestivé, ale s podporou se to dá zvládnout a ještě z toho získat něco pro sebe. Respektuji klienta, jeho prožívání, autenticitu a také jeho možnosti a kapacitu, neprožívám soucit, soucítím s určitými projevy jeho krize, vnímám klientův příběh jako JEHO příběh a jeho prožívání jako JEHO prožívání. Odděluji to. To, co je klienta, není moje a nebylo by to moje, ani kdyby se to nápadně podobalo… 😊 Oddělování svého od klientova mi připadá naprosto zásadní a sebezáchovné.