Nedávno jsem se jako pracovník péče a podpory dostala do zajímavé role, která ve mně vyvolávala napětí. Obvykle řeším osobní problémy studentů, občas se mnou pedagog konzultuje vztahy ve třídě, nebo si posteskne na svou přetíženost a překážky v práci. Při jedné konzultaci s výchovnou poradkyní jsme probírali vyšetřování podezření na šikanu v jedné z vyšších tříd. Snažili jsme se společně celý postup řešení dobře naplánovat a sesbírat co nejvíc informací. Vyšetřování, které pracovníci školy potom podnikli, bylo náročné. Celý proces se začal vléct a situace vedla do slepé uličky. Nepodařilo se najít jednoznačného viníka, ani oběť. Ve vzduchu visela atmosféra nepochopení, nedůvěry a křivdy.
Cítila jsem frustraci všech, kterých se událost dotkla. Paní poradkyně mi navrhla, abych se studenty podezřelými z šikanování promluvila. Souhlasila jsem, ale bylo mi dost nepohodlné dostat se do pozice vyšetřovatele, nebo vést výchovný rozhovor. Navíc jsem nepočítala s tím, že studenti přijdou úplně dobrovolně. Napadlo mě ale, že jsem teď možná jediná, kdo může najít nějaké východisko. Škola vyčerpala svoje možnosti a síly.
Mluvila jsem s učiteli i s žáky a situaci začala vidět z mnoha úhlů. Role agresora, oběti i soudce se s různými svědectvími i s postupem času různě proměňovala a přelévala. Každý odkrýval své vlastní motivy k nedůvěře, obraně i agresi. Situace rozdělila nejen děti ve třídě, ale také třídu a učitele.
Ačkoliv být vyslechnut někým, kdo může zůstat neutrální, nemusí posuzovat a může přinést pochopení pro všechny aktéry, je samo o sobě léčivé, cítila jsem, že to nestačí. Bylo třeba s každým, kdo se cítil poškozen, formulovat jeho oprávněné zájmy a jejich naplnění vyžadovat. Vymezit oblast zodpovědnosti na řešení situace každého ze zúčastněných. Uzavřít vyšetřování, dál nepřiživovat role obětí a viníků, přemýšlet o prevenci, kultivovat společně „nárazníkovou zónu“, ve které se setkáváme a interagujeme. Ačkoliv spor mnoho lidí rozdělil, všem scházel respekt a vzájemné přijetí, důvěra a jasná pravidla toho, jak spolu vycházet. Scházela otevřená komunikace, ve které jsou rozlišena fakta od názorů a ty od pomluv a urážek.
Našli jsme tak ale společný cíl, ke kterému může každý přispět. Žáci svou sebereflexí, dodržováním pravidel a ohleduplností, učitelé přinášením dobrých vzorců komunikace a chování a respektem k potřebám dětí, výchovný poradce neposuzujícím náhledem a navrhováním možností, jak se naučit spolu dobře být.
Co může přinést pracovník péče a podpory? V téhle situaci se mi zdá neocenitelné, že jsem člověk „mimo strukturu“ a můžu o řešení přemýšlet mimo zažité vzorce. Působím na více školách, vidím jiné příklady praxe, které mohou inspirovat. Můžu si udržet nezávislost, protože škola není mým zaměstnavatelem, učitelé nejsou mí blízcí kolegové, nesvazují mě přátelské vztahy. Můj cíl, péče o duševní zdraví a vztahy ve škole, je úzce ohraničen a nemusím z něj uhýbat. Někdy se moje role může podobat roli školního ombudsmana. Je to zajímavá role, i když plná napětí…
Alena Pavelová