O tom, že není škola jako škola, jsem se přesvědčila hned v prvních týdnech nového školního roku. Jako pracovník péče a podpory jsem se dostala do několika škol, konkrétně do pěti. Každá škola je svým způsobem jiná a originální. Mají odlišný způsob fungování, vedení, zaměření, vnitřní nastavení a také rozdílnou zkušenost s působením poradenského pracovníka.
Ve školách, které v minulosti již využívaly poradenských služeb či psychologickou podporu, bylo pro mě snazší propojit se s žáky, kteří se potýkali s různými problémy. Byli této službě více otevření. Ve většině případů sami vyhledali mou pomoc nebo mě kontaktovali jejich rodiče. Obtížnější pak pro mě bylo získat si důvěru žáků ve školách, kde žádný poradenský pracovník doposud nepůsobil.
V počátcích mého působení pro mě bylo také velmi důležité pochopit vnitřní nastavení jednotlivých škol. V některých typech škol jsou děti velmi orientované na úspěch a neúspěch nebo selhání berou často jako určitou prohru či slabost. Pro navázání užšího vztahu s nimi bylo nutné se jim přiblížit, např. prostřednictvím tematických třídnických hodin.
Pro účinnou spolupráci bylo pro mě zásadní pochopit fungování každé školy, najít si stěžejní osoby, které mi pomáhají zajistit poradenské služby ve škole a v neposlední řadě, také využít nejrůznějších metod a způsobů, jak se dostat do povědomí žáků, ať už propagací na školním webu, sociálních sítí, představením ve třídách, realizací třídnických hodin, skrz náslechy ve třídách nebo pomocí letáčků s informacemi o pracovnících péče a podpory.
S odstupem několika měsíců vnímám, že poradenství ve školách vyhledává stále více dětí, a to i v těch školách, kde začátek mého působení nebyl tak jistý. Jsem vděčná, že máme tu možnost poskytovat dětem a dospívajícím potřebnou péči a podporu.
Aneta Dvořáková