Začíná to nenápadně. Dívka, která si během výuky neustále upravuje oblečení, sedí shrbená, s vlasy přes obličej. Chlapec, který se nikdy nepřevléká do tělocviku, nepodívá se do zrcadla, do očí, a už vůbec ne do fotoaparátu. Žák, který vypadá, jako by se neustále s někým srovnával – s ostatními, se sebou, s tím, co by „měl být“. A přitom se srovnává se svou vlastní představou nedostatečnosti.
Tělesná dysmorfofobie, odborně „Body Dysmorphic Disorder“ (BDD), je porucha vnímání vlastního vzhledu. Jedinec vnímá určitou část svého těla – nebo celkový vzhled – jako ošklivý, nepřijatelný, vadný. Nejde o marnivost ani nespokojenost se vzhledem, která je pro dospívání běžná. Jde o hlubokou psychickou poruchu, která má sílu paralyzovat školní i sociální fungování.
Čísla hovoří jasně
Tělesná dysmorfická porucha (BDD) je závažné duševní onemocnění, které postihuje přibližně 1,7 % až 2,9 % populace, přičemž u dospívajících je prevalence o něco vyšší, pohybující se mezi 1,7 % a 2,2 %. Tato porucha se často objevuje v období dospívání, typicky kolem 12. až 13. roku věku. U jedinců s jinými duševními poruchami může být prevalence BDD ještě vyšší, dosahující až 14,3 %.
BDD se projevuje intenzivní nespokojeností s vlastním vzhledem, kdy jedinec vnímá své tělo jako nedokonalé nebo deformované, a to i přes objektivní absenci takových vad. Tato posedlost může vést k úzkostem, depresím a v extrémních případech až k sebevražedným myšlenkám. Podle některých studií je prevalence BDD v komunitních vzorcích přibližně 1,9 %, zatímco ve studentských populacích může dosahovat až 3,3 %.
V České republice chybí rozsáhlejší studie zaměřené na BDD, avšak odhaduje se, že celoživotní prevalence této poruchy se pohybuje mezi 3 % až 14 %, přičemž šestiměsíční prevalence je odhadována na 1 % až 6 %. Tyto odhady naznačují, že BDD je poměrně rozšířeným problémem, který může výrazně ovlivnit kvalitu života postižených jedinců.
Je důležité, aby odborníci ve školství, jako jsou ředitelé škol a školní psychologové, byli obeznámeni s touto problematikou a byli schopni rozpoznat její projevy u studentů. Včasná diagnostika a intervence mohou výrazně přispět k zlepšení duševního zdraví mladých lidí trpících BDD.
Když tělo bolí pohledem
Mladý člověk s dysmorfofobií často tráví hodiny denně kontrolováním své „vady“ – ať už v zrcadle, na fotkách, nebo jen ve své hlavě. Někdy se zcela vyhýbá zrcadlům. Nosí výhradně černé, široké oblečení. Omlouvá se z hodin tělesné výchovy, protože „není ve formě“. Neúčastní se třídních fotek. Vyhýbá se kamerám, hlasovým záznamům, prezentacím. Nemluví. Nebo mluví příliš – aby odvedl pozornost jinam.
Ve škole bývá BDD snadno zaměněna za „nesmělost“, „pubertální období“ nebo „pózu“. Ale za těmito projevy se může skrývat chronická úzkost, sebenenávist, a v těžších případech i sklony k sebepoškozování či sebevražedným myšlenkám. Mladý člověk si totiž nevěří kvůli tomu, co vidí – ale často především kvůli tomu, co si myslí, že vidí ostatní.
Když tělo není jediné
Dysmorfofobie není jen o vzhledu. V posledních letech odborníci hovoří o nových formách, které kopírují mechanismus „poruchy zrcadla“ i v jiných oblastech. Mluvíme například o tzv. „finanční dysmorfofobii“ – pocitu, že člověk nemá dost peněz, dost značkového oblečení, dost moderní elektroniky, aby mohl být považován za rovnocenného. A také o „výkonové dysmorfofobii“ – přesvědčení, že nikdy nebudu dost chytrý, výjimečný, skvělý, ať se snažím jakkoliv.
Všechny tyto stavy mají společné jádro: hluboký nesoulad mezi tím, jaký jsem, a tím, jaký „bych měl být“. Tlak je všudypřítomný – od srovnávání na sítích přes mediální obrazy krásy až po nenápadná očekávání v učebnicích, školách i domácnostech.
Role školy: ne diagnóza, ale citlivost
Škola nemusí poznat BDD jako diagnózu. Ale může poznat člověka, který se necítí dobře ve své kůži. Není třeba hledat laboratorní znaky – stačí všímat si změn chování, neochoty být viděn, přehnaného zájmu o „nedostatky“, výkyvů ve výkonu, náhlé izolace, nebo právě posedlosti tím, jak člověk vypadá.
Učitelé a školní psychologové nemusí být terapeuti. Ale mohou být prvními, kdo nabídne bezpečí. Kdo nepřidává vtipy o pupíncích, váze nebo vlasech. Kdo neztrapňuje, ale slyší. A kdo přináší téma těla do jazyka školy – přirozeně, neutrálně, beze strachu.
Tělo jako domov, ne jako výzva
Pokud mladý člověk necítí své tělo jako místo, kde je doma, stává se z každého dne neustálé úsilí – nejen přežít, ale vůbec být.
A právě škola může být tím prostorem, kde si poprvé dovolí cítit se jinak. Ne jako ošklivý, nedostatečný, jiný. Ale jako někdo, kdo má stejné právo být – a být šťastný jakbysmet.
Je čas o tom mluvit. Ne hlasitě, ne na billboardech, ale v konkrétních třídách, rozhovorech a drobných gestech. Tělo není překážka vzdělání. Tělo je začátek. Začátek všeho.