Autor tohoto článku poctivě přiznává, že do skutečné party přátel vstoupil až na začátku vysokoškolských studií. Celé dětství totiž strávil v hudební přípravce, na kterou má ty nejlepší vzpomínky kvůli úžasnému učiteli a skvělé muzice. Ale, jak sami doufám uznáte, skupina dětí z lidové školy umění (dnes ZUŠka) ani tak není žádný gang.
Pro většinu dospívajících je parta – stejně jako pro mne ona skupina kamarádů z vysoké dodnes – stejně důležitá jako rodina. Je to prostředí, kde se cítí silní, dostatečně vidění a slyšení – a tedy přijímaní. Mladí lidé přirozeně tíhnou k vrstevníkům. V partě také často hledají, kým jsou — zvlášť pokud doma cítí nejistotu, málo prostoru nebo přílišné nároky. A protože jde o období citlivé na přijetí i odmítnutí, je tlak skupiny často silnější než hlas dospělých.
Sociologická data potvrzují, že s růstem věku prudce klesá čas trávený s rodinou a roste čas trávený s kamarády. Výzkumy ukazují, že cca 73 % mladých tráví svůj volný čas nejčastěji s kamarády – často či velmi často. 20,8% tak činí občas a jen necelých 6 % tráví čas s přáteli málokdy nebo nikdy. S rodiči tráví většina dotázaných (54,2%) volný čas občas či málokdy. Nejméně často mladí tráví volný čas ve volnočasové organizaci. Většina, zhruba 57 %, tam netráví žádný čas a jen 14,3 % tam chodí často či velmi často. Lze navíc tvrdit, že s rostoucím věkem zájem o organizované volnočasové aktivity klesá, což můžeme vysvětlovat zejména klesajícím množstvím volného času, ale také měnící se strukturou zájmových aktivit u starších respondentů.
Je také třeba si uvědomit, že věk mezi 12 a 16 lety je obdobím, kdy se mozek intenzivně učí sociálním dovednostem — co znamená loajalita, komu věřit, jak obstát v malé „tlupě“, která nahrazuje nedostatečný pocit bezpečí. Jenže stejná dynamika, která partu drží pohromadě, ji také může proměnit v prostor tlaku, strachu a manipulace.
Když se parta mění v gang
Někdy se ale parta začne měnit. Nikoli nápadně, spíš v detailech. Člen takové měnící se sociální skupiny se pak domů vrací třeba podrážděný nebo zamlklý, vyhýbá se odpovědím, mění zájmy, ztrácí motivaci. Často je totiž v měnícím se sociálním prostředí party konfrontován s novými výzvami. Často zažívá situace, kdy mu ostatní řeknou: „jestli tohle neuděláš, nejsi s námi“. Manipulace se pak skrývá za falešnou loajalitu. Z českých výzkumů vyplývá, že téměř 30 % teenagerů někdy zažilo situaci, kdy parta rozhodovala o tom, co smí a nesmí dělat, s kým se má bavit nebo jak se má oblékat. Pro mnohé děti je to první zkušenost s mocí, která není vidět navenek, ale uvnitř pracuje jako tichá síla, která se živí strachem. Strachem z odmítnutí, strachem zůstat sám.
Zkušenosti z Lehkosti
Do poradenských služeb projektu Lehkost.cz se stále častěji dostávají žáci, kteří „nechtějí být sami“, ale zároveň nechtějí být tam, kde dosud byli. Nechtějí být bez party, ale bojí se zůstat v partě, která se změnila. Jenže odejít znamená riskovat ztrátu často jediných kontaktů. A také to znamená přiznat sám sobě, že něco v mém životě (opět) nefunguje. A takové přiznání bývá bolestivé, protože to znamená přijít často o jediný pocit jistoty. Dospělý člověk by podobnou situaci přirovnal k odchodu z toxického vztahu: ví, že by měl odejít, ale sám od sebe to nedokáže. U dětí je to stejné, jen s menšími zkušenostmi a větším strachem.
Do jedné z našich služeb přišel třináctiletý chlapec, který se dlouho snažil zapadnout do party spolužáků. Byl neustále napjatý a potlačoval vztek i strach. Během setkání si sedl za bicí, terapeutka mu pomohla hrou na darbuku. Rytmus byl zpočátku chaotický, prudký, téměř bojový. A pak přišla terapeutická otázka: „Tvoji kamarádi mají rádi takovou dynamickou hudbu?“ Najednou vyplulo téma tlaku skupiny, strachu z odmítnutí, pocitu, že musí být „někým jiným“, aby ho přijali. Hudba pojmenovala to, co neuměl říct slovy. A v tu chvíli se ukázalo, že problém je v partě, ze které chce ven, ale neví jak.
Je důležité, aby školy uměly podobné signály vidět a vnímat. Někdy půjde o změnu chování, jindy o výkyvy nálady, zhoršení prospěchu nebo nápadnou únavu. Školy by tyto signály neměly pozorovat proto, aby děti hodnotily, ale aby je včas zachytily v jejich potenciálním sociálním i psychologickém pádu. Protože pokud mladý člověk nemá bezpečný dospělácký vzor, který mu dá prostor o těchto věcech mluvit, hledá řešení jinde — a často zase v jiné partě, kde se problém jen prohloubí či násobí.
Lehkost pomáhá školám vytvářet prostředí, kde se o partách dá mluvit otevřeně a bez studu. Učí pedagogy rozumět tomu, jak funguje skupina, jak pracovat s tlakem vrstevníků a jak dát dětem alternativní „bezpečnou partu“ — místo, kde jsou přijaty bez podmínek. A to je v dospívání často víc než jakákoli rada.